Cesta za Afrikou
Před dávnými lety žilo bylo jedno malé, střapaté děvčátko, kterému se náramně líbily africké děti... Aneb jak to všechno začalo.
"Dívej, Janičko, to je černoušek, který bydlí v Africe..." "Jé, mami, ten je ale úplně hnědý..." "To má tak hnědou kůži, aby ho sluníčko nespálilo, protože v Africe mají velké horko... Jani, spousta dětí v Africe nemá co jíst a pít, proto nemůžeš tolik plýtvat vodou..."
Už od mala se mi náramně líbily africké děti. Ty jejich hluboké, čokoládové oči s šibalským pohledem, široký, bílý úsměv... V 15ti letech, když jsem studovala na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, jsem se setkala s dobrovolnickými programy, skrze něž mladí lidé vyjíždí do afrických zemí, kde rozmanitě pomáhají... Říkala jsem si: "Panečku, to by bylo něco..." A tehdy moje sny o afrických dětech i o samotné Africe začaly mít konkétnější podobu. Jak plynul čas, můj sen rozmanitě vplouval do popředí mé mysli, pak se opět ztrácel někde v dočasném zapomění, ale pořád se nacházel v mém srdci a tak zvláštně mě lákal... Přešly osmnácté narozeniny, přišla vysoká škola, roky studií, které jsem nechtěla přerušovat, a vážná známost. Po škole následoval nástup do práce a já se chtěla postupně začít usazovat, budovat novou rodinu... Tehdy jsem se se svým africkým snem racionálně rozloučila a zařadila ho mezi nesplněná přání, nicméně někde v srdci mi z toho bylo pořád tak zvláštně úzko... Rok s rokem se sešel, změnila se řada věcí, přivítala mě nová práce. Všechny bouře, kterými člověk proplouval, se postupně utišily a já si připadala, jako bych vplula do klidné a bezpečné zátoky života.
Když jsem odjížděla loni v červenci na celosvětové setkání křesťanské mládeže do Krakova, netušila jsem, jakou změnu s sebou toto setkání přinese. A tak se stalo, co mělo, a já se po návratu z Krakova přihlásila do Cagliera, přípravy dobrovolníků vedenou Salesiány Dona Bosca. Následoval rok plný zvratů a vnitřních bojů, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli se chci opravdu vzdát všeho, co mám, co dělám, jestli dokážu opustit všechny mé blízké, rodinu a přátele, abych se mohla věnovat lidem, o nichž nic nevím. Hledala jsem, jestli moje další životní cesta skutečně vede přes černý kontinent. Čekala mě řada komplikací, problémů i obav, které se ale nakonec vždycky dřív, či později vyřešily, překonaly, rozplynuly a posunuly mě zase o kousek blíž k tak dávnému snu... Současně jsem prožívala rovněž nespočet krásných chvil, získala jsem řadu nových přátel, poznala úžasné osobnosti a postupně se utvrzovala v mém rozhodnutí. Na mé cestě za Afrikou mě rovněž doprovázelo pár přátel, kterých si nesmírně vážím, kteří stáli při mně v mých radostech i obavách, v pláči i v smíchu. Díky jim za to.
V dubnu jsem se konečně dozvěděla, že zemí, která se má stát mým novým domovem na další rok mého žiovata, je po všech diskuzích a hledání Keňa, konkrétně střediska Bosco Boys v Nairobi (Kuwinda, Langata) - resocializační středisko pro kluky z ulice (dětské bezdomovce), základní a mateřská škola pro děti ze slumů. A tak jsem konečně mohla dát mé rozhodnutí ve známost, začít s benefičními aktivitami, kterými byly 3 benefiční koncerty, benefiční výstup na Praděd a benefiční prodej bylinek z naší zahrádky. Počáteční obavy z toho, jak mé rozhodnutí přijme okolí, se velmi rychle rozplynuly a nahradila je obrovská radost a vděčnost z podpory přátel, známých a dokonce i neznámých :-) Doteď se mi tají dech z toho, když si uvědomím, jak moc mě celá cesta za Afrikou obohatila a to jsem tam ani ještě neodletěla, kolik darů (materiálních, ale i nemateriálních) jsem dostala, kolik úžasných lidí jsem potkala. Tolik jsem se bála opustit všechno a vzdát se všeho pro Boha, ale nakonec jsem o téměř nic nepřišla a naopak jsem ještě tolik získala....
Pak přišlo poslední setkání naší přípravy, kdy jsme my, budoucí dobrovolníci, skládali sliby a byli slavnostně vyslaní do zemí po celém světě. Byl to krásný víkend. Člověk se ohlédl za sebe a viděl celý ten rok, který mu připadal jako chvilka... Tajil a doteĎ se mi z něj tají dech. V rámci tohoto setkání byl program i pro rodiče. Ti moji se tam nakonec také vydali a doteď jsem za jejich přítomnost nesmírně vděčná. Teprve tehdy, v polovině letošního června, dokázali přijmout skutečnost, že jejich dcera odlétá do země tzv. Třetího světa, dokázali odložit řadu obav, předsudků, strachů a bolestí. Osobně to vnímám jako obrovský dar, díky Bohu za něj.
A pak vše nabralo rychlý spád. Vyřizování vstupních víz, letenek, doočkování posledních vakcín (mimochodem pro ty z Vás, které to zajímá - mám v sobě žlutou zimnici, břišní tyfus, žlouteku A+B a taky jsem si byla dvakrát loknout cholery :-) a cítím se skvěle :-) ), předávání klientských rodin v práci, setkávání s lidmi, kteří pochází z Nairobi, nebo tam nějakou dobu působili, domácí práce trvalejšího charakteru, které bylo potřeba udělat, jako třeba malování... a taky postupné loučení s těmi, které mám ráda.
Poslední chvíle doma...
Včera jsem se vrátila z Celostátního setkání mládeže v Olomouci, které mělo moto: "Nebojte se". Odjížděla jsem tam skutečně pořádně nervózní, protože den před zahájením CSM mi zrušili let, rozbila se mi krosna a koupený kufr byl malý atd... Ale nakonec se i tyto komplikace vyřešily a já odjela. Bylo to krásné setkání, kde se člověk mohl na chvíli ztišit, zastavit, odpočinout si od toho stresu, co ho tak tížil a svíral. Mohla jsem Pánu Bohu odevzdat všechny ty obavy, strachy, starosti... a jako protidar se mi v srdci rozlil krásný pokoj a radost... Během toho týdne jsem se setkala s řadou mých přátel, za jejichž čas jsem velice vděčná. Byly to krásné chvíle, na které moc ráda vzpomínám :-) Díky za ně :-) (nějak jsem úplně zapomněla fotit a nechat se fotit, tak aspoň pár snímků z CSM :-) )
Za pár hodin vyrážím na cestu. Zbývá mi sbalit rozbalená zavazadla, dodělat pár drobností, rozloučit se s tatínkem (který musí ráno do práce a nemůže mě doprovodit na letiště) a mými zvířecími přáteli, naposledy se podívat na tovačovské nebe, zavřít dveře rodného domova a vyrazit vstříc cestě, na kterou mě Pán volá. Jsem ale klidná, protože na své cestě nejsem sama. Nemusím se bát, protože vím, že mé kroky vede Pán a že mě nenechá v Keni samotnou :-) I když to bude náročné. I když jim nebudu z počátku rozumět. I když mě nebudou děti poslouchat. Ale nejsem na to sama :-) A tak vzhůru do oblak :-)