Domov v pekle

Je středeční večer. Děti šly spát a po středisku se rozhostilo ticho. Rozžínám světlo v pokoji, otevírám skříň, z níž vytahuju poslední sáček bonbonů. Na stolek pokládám pár slaďoučkých banánů. Zatraceně. Nečekala jsem, že mě to tak rozhodí. Z terénní sociální práce s lidmi bez domova znám squaty, podmínky, v nichž lidé bez domova žijí. Do jednoho malého slumu, vedle kuwinského centra chodím každý týden učit děti do mateřské školky, navštívila jsem i pár jiných menších slumů, ale takový otřes mou osobností jsem nepředvídala. Kolikrát jsem už viděla neznámé street děti, zfetované, spící na hromadách odpadků, obalené mouchami... Maličké, malé, větší, mladé i dospělé... Po všech bolavých zážitcích, co jsem tu v Langatě přečkala, jsem si myslela, že jsem už celkem silná, ale já pláču. Srdce mi svírá bolest. Bolest smíšená s lítostí, pokoušená beznadějí, umocněná nejistotou. Usedám na postel a utírám si slzy. Pomalu mi to dochází. Všechny ty strohé informace, co jsem měla o životě ve slumu. Všechny ty násilné klučičí bitky a výbuchy některých kluků. Všechen ten strach ze tmy některých dětí, které mě často tak pevně berou za ruku a tisknou se k mému boku, když si jdou večer pro oprané a usušené pyžamo na zahradu střediska. Ta spousta obrázků, které děti malují, když mluvíme o domově a prázdninách, na nichž je tak často zobrazeno násilí, bití, pistole, nože, krev, postavy s vyceněnými zuby. Ty tmavé barvy... Pestré a barevné obrázky vyprávějící o životě v našem středisku, na nichž téměř nikdy nechybí postel a jídlo. Ta bolest, ostražitost a nedůvěra v očích, s kterou se kluci vracejí po prázdninách... Zavírám víčka. Před očima se mi promítá dnešní den a návštěva nejstaršího slumu v Nairobi, Mathare, v němž žije přibližně 400 000 lidí.

Ocitám se uprostřed rozkopané cesty, pod zablácenýma botaskama mi uhýbají plastové sáčky, hnijící zbytky jídla i kameny, praskají skleněné střepy. Překračuju přibližně metrový potok splašků z veřejných toalet na kopci pár desítek metrů ode mne a doufám, že se úspěšně vyhnu všem exkrementům. S každým mým krokem se z tlejících odpadků zvedá hejno much. Vyhýbám se kozám přehrabujícím se tímto smetištěm, na němž leží bezvládná těla opilých, nebo zfetovaných lidí. Všude se line dotěrný zápach, který nedokáže přebít ani vůně pracího prášku z pověšeného oblečení, jež míjím. Okraj smetiště lemují maličkaté domečky, ne větší, než 2X3 m. Bez oken, z prohnilých plechů a tak nízkým podlažím, že všechna voda v cesty, která se proměnila ve smetiště, musí zákonitě v období dešťů zaplavit i tyto domečky. Kolegyně klepe na jedny dveře. Otevírá nám maminka dvou našich kluků. Se zděšením sleduju, jak vypadá prostor uvnitř, zaskládaný věcmi, jednou postelí, obrazem Krista, čistým pověšeným oblečením. Volným prostorem k pohybu o velikosti 50x100 cm. Tak tady má žít šest osob i s miminkem? V myšlenkách se vracím na ulici největšího východoafrického tržiště, kde jsem jednoho z těchto chlapců potkala s lepidlem u pusy, v roztrhaném, špinavém oblečení během loňských vánočních prázdnin. Začínám rozumět, proč se rozhodl trávit prázdniny venku, i když je jedním z nejzlatějších chlapů, s nimiž jsem kdy pracovala. Z myšlenek mě vytrhne dětský pláč. Marně ve tmě hledám pohledem dané miminko. "To je od sousedů". Prohlašuje maminka. S překvapením odpovídám, že je všechno tak slyšet, jako by to bylo u nich doma. "Ano, tady slyšíš všechno. I to, co nechceš. Stává se, že slyšíš, jak gang, který tu vládne, před tvými dveřmi znásilňuje ženu křičící o pomoc. Slyšíš, jak vedle tvého domu zabíjí člověka. Ale nesmíš vyjít ven. Nesmíš ani otevřít dveře. Nesmíš tomu člověku pomoci, nebo zabijí i tebe a tvé děti." Krev mi tuhne v žilách, o to víc při pohledu na chatrné dveře, které se kolikrát nedají ani pořádně zavřít, díry v pleších, které na sebe nedoléhají. Jednou jsem byla u toho, když se zabíjela pouhá koza, a člověku naskakovala husí kůže, když slyšel ten nářek, dušení a pak ticho... Nedokážu si představit jakou hrůzou si musí procházet tito lidé, tyto děti... Přemýšlím, jestli tyto rodiny vůbec někdy zažily pocit bezpečí. Nemají ani zodpovědné tatínky a manžely, kteří by je mohli aspoň před něčím ochránit. Začínám chápat, proč má tolik matek ve slumech psychické problémy hraničící s duševní poruchou. Začínám rozumět, proč se tolik zdejších lidí snaží překřičet tu hrůzu alkoholem, lepidlem, drogami, ačkoli jim tato cesta celou situaci ještě zhoršuje a zablokuje i ty poslední dveře k co nejlepšímu možnému přežívání, které je zároveň i jediným životem, jenž znají. Stojím uprostřed toho všeho zasažená bolavou realitou. Tak krutou, surovou. Chce se mi plakat lítostí, v jak nedůstojných podmínkách, hrůze, strachu, nebezpečí musí lidé žít, protože bez vzdělání a tedy i příjmu nemají nikdy šanci získat důstojnější bydlení. Ta realita je o to bolavější, protože má jména a naše společné příběhy. Má jména našich dětí. Má jména jejich maminek. Babiček. Tet. Nestojím uprostřed neznámých domovů, ale uprostřed domova Vikiho. Johna. Alberta. Samuela. Elvise. Emanuela...

Postupně procházíme alespoň ve dne bezpečnějšími částmi slamu. Do centra, které se nachází v kotlině, však z bezpečnostních důvodů nesmíme ani ve dne. Nechodí tam ani lidé bydlící v horní části slumu. Nemuseli by se vrátit. Místní nám vypráví o tom, že tam nechodí ani policie, jedině vojáci, a to velice výjimečně a v počtu několika desítek, pohromadě. "Podívej, tam dole, hned vedle řeky, bydlí Stephen. Kousek od něj další dva kluci." Všichni tři měli na začátku problémy s chováním i důvěrou vůči ostatním dětem. Do srdcí se jim vepsalo velké utrpení zrcadlící se v očích, na tvářích. Ulice a brutální násilí je naučily přežít i v podmínkách, které si nedokážu představit. Vlastně se divím, že po tom všem jsou ve skutečnosti tak hodní, dnes si umí celkem pěkně hrát, podělit se s ostatními o jídlo, pomoci druhým... Navštěvujeme několik našich rodin. Někde nás vítají uklizené plechové domečky, někde opilé, vrávorající maminky. Setkáváme se s nespočtem lidí pod vlivem. Prázdnými pohledy. Někteří lidé se na mě dívají s nenávistí, jiní s překvapením, další bez zájmu, někteří muži s nepříjemným chtíčem, jako lovci na kořist. Skrze jejich pohledy se mi vybavují slova tolika děvčat vyrůstajících v mnohem menších a tedy i bezpečnějších slumech, které s naší psycholožkou mluvily o znásilňování, sexuálním zneužívání ze strany příbuzných, sousedů... už od raného dětství. Procházíme nádvořím, na němž se sluní skupina přibližně 20ti mladých teenagerů s lepidlem, nebo látkou s toulenem u úst. Některá děvčata mají v šátku na zádech svá vlastní miminka. Všimli si nás a s křikem a povoláváním se vydávají za námi. Jako poslední člen skupinky cítím zvláštní mrazení a úzkost. Hlasy za mnou zesilují, slyším vrávoravé kroky. "Mzungu, Mzungu, look at me!" (Běloško, běloško, podívej se na mě!)" Křičí na mě jedna zfetovaná slečna s posměšným, ale zároveň i bolestným hlasem. Tak ráda bych se otočila a pozdravila ji, jako gestem na projev úcty, že i ona má pro mě hodnotu. Ale nesmím. Nemůžu se otočit. Nemůžu jí odpovědět, protože v tom okamžiku by mě došla i s celou skupinou a kdo ví, jak by naše výprava skončila. Po sto metrech volání slábne, až utichne v dálce. Jenže ne v mém srdci. Docházíme k maličkým, dřevěným dveřím. Jejich otevřením se ocitáme na nádvoří mezi vysokými paneláky. Celé nádvoří je jedna velká skládka odpadků. Její výška zdaleka převyšuje moji výšku. Procházíme úzkou chodbičkou vysekanou mezi tím vším nánosem, až stojíme u maličkého domečku plného plastových lahví do takové míry, že se téměř nedají otevřít dveře. Dovnitř jen nahlédnu. Tak takhle vypadá domov a hřiště jednoho z našich malých chlapců? Teď už chápu, proč má tak rád hmyz. Proč se nebojí zvířat. Vždyť to byli jedni z mála kamarádů, mezi nimiž vyrůstal. Naše psycholožka, která nás do slumu vzala, se ke mně přikloní a polohlasem mi praví: "Kdybys viděla, kolik krys, potkanů tu žije. Jsou všude. Když se setmí, nedají se spočítat. Ten malý je chytal a pak jedl, tak jako hmyz, červy...." Možná vás napadne, že to je v některých zemí tradice a běžná součást stravy. Tady v Keni to tak ale rozhodně není. Se zděšením se dívám na složení skládky. Když vidím ty střepy, železo, hřebíky... dochází mi, proč některým našim dětem, které žily na smetištích, nebo tu hledaly zbytky jídla, chybí poslední články prstů na rukou, někdy i celé prsty na nohou.

Pomalu se dostáváme na hlavní cestu, která odděluje somálsko-etiopskou chudinskou čtvrt od slumu Mathare, jež i přes svoji bídu, rozbité chodníky a zašlost vypadá jako bezpečný a poměrně bohatý prostor v porovnání se slumem. Usedáme do autobusu. Z reproduktorů na stěnách se line hlasitá hip hopová hudba. Tentokrát však ani ta nedokáže přehlušit rezonance bolestivých obrazů, která tak křičí v mém srdci.

Zapaluju svíčku a zhasínám světlo, aby všechny ty obrovské hrdiny odevzdala Bohu v modlitbě. Smekám. Smekám před našimi dětmi, které dělají tak obrovské pokroky, změny ve svých životech, s radostí a nadšením se učí tolika novým věcem, pravidlem, povinnostem... Smekám před všemi maminkami, tetami, babičkami, výjimečně i tatínky, kteří ve vší té hrůze dokáží přežít a starat se o své děti, přijmout je, když je naši sociální pracovníci přivedli z ulice, vzdát se pití, drog, přestat je bít, odpustit si navzájem... I když to obě strany stálo tolik sebezáporu, tolik sil. Smekám před všemi těmito nuznými lidmi, kteří dokáží v tom všem najít smysl života a změnit sebe i své rodiny. O to víc teď budu bojovat, aby naše děti nebyly bity v našem středisku, které by pro ně mělo být bezpečným a lásky plným místem. Zázraky se dějí i v takovém pekle, které život v tak obrovském slumu, jako je Mathare, představuje. Dnes a denně. A dějí se i v našich životech, nezapomeňte je prosím vidět, váš život bude pak mnohem krásnější.