Dubnová vůně letních bouří

Velikonoce po Africku

Tak nám langatští kluci odešli "domů" a začaly zase prázdniny. Měsíční a zároveň poslední v mé dobrovolnické službě. Panečku, toto letí. A protože už nejsem v Langatě sama, ale mám tu Marušku, spoludobrovolnici z Něměcka, rozhodly jsme se je procestovat. Teda, z poloviny. První část prázdnin jsem prožila v mé milované Kuwindě. Slavili jsme totiž společně s kluky z Kuwindy, lidmi z přilehlého slumu a tamní komunitou Velikonoce. I tady na Zelený čtvrtek "odlétají zvony do Říma" a pan ředitel, zasloužilý salesiánský kněz, umýval při mši svaté nohy 12 vybraným mužům ze slumu a našim street klukům na znak pokory a službě druhým, kterým nás Ježíš učil nejen při jeho Poslední večeři. Poté nás čekala společná zpívaná adorace. Na Velký pátek jsme se účastnili křížové cesty okolními ulicemi a slumem. Jejího ztvárnění se ujali prenovicové (mladí muži, kteří zvažují, že zasvětí svůj život mladým a stanou se z nich salesiánští kněží, nebo řádoví bratři. Jsou součástí kuwindské komunity a mám je moc ráda, jako své vlastní bratry :-) Až přijedu domů, musím se našich zeptat, proč mi neřekli že mám na černém kontinentu 16 tak super sourozenců :-)). Pojali ji divadelně a nejvíc prožitou i nejlépe sehranou scénou bylo zatknutí Ježíše v Getsemane, které vypadalo jako jedna velká chlapecká bitka :-) . Myslím, že si ji náramně užili :-) Nezapomenutelným zážitkem bylo i křižování. Když došlo k překonání technických problémů a ukřižovaní úspěšně viseli na dřevě, našla jsem konečně dlouho hledanou odpověď na otázku, jestli mají Afričani v podpaží chlupy :-) :-) :-) Prosím, nesmějte se mi. Pohybuju se mezi dětma a ty jsou naprosto fascinované z našich chloupků na rukách..., takže chlupy jsou prostě neuhasínající téma :-) :-)  :-) Velkopáteční obřady pak probíhaly v poklidu a ve vážnosti. A pak to přišlo. Bílá sobota. Velký den pro řadu z našich kluků a dětí z přilehlého Kuwinda slumu. V tuto noc čekal 45 z nich křest a řadu dalších První svaté přijímání. Pro Afričany, v nichž víra pulzuje jejich způsobem, to byla velice zásadní událost. Jak už to v dubnu, období dešťů tady v Nairobi chodí, byla zima minimálně na teplou mikinu. Sobotní vigilie začal v osm večer, kdy jsme na volejbalovém hřišti střediska posvětili oheň a vydali se se zapálenými svícemi v průvodu do kostela. Řeknu vám, že rozpoznat Afričany ve tmě je velice náročné a dokonce ani svíčka v jejich dlaních na tom nic nemění. :-) Následovala série všech čtení, "návrat zvonů z Říma" a tím i opětovných afrických veselých zpěvů a tanců při mši, které mám tak ráda :-). A poté nastal ten okamžik. Křest po Africku. Všichni jsme se z místního kostelíku přesunuli na nádvoří, kde je malá fontána. Křtěnci se seřadili do řady, nejprve miminka, děvčata, dospěláci a pak naši kluci, a následně byli jeden po druhém za zvučného jásotu a potlesku všech přítomných třikrát ponořeni kompletně celí do vody. Nezůstala na nich nitka suchá. Naše maminky by hrůzou trnuly, že se jim dítě v takové zimě minimálně nachladí, že pan farář nemá rozum..., ale naši křtěnci to brali statečně. Šupky dupky z vody, otřepat se, převléct se a jdeme na další krok křtu. Poté každý z nich dostal křestní roušku, svíčku a pomazání olejem. Všichni přítomní téměř dvouhodinový ceremoniál následně uzavřeli potleskem, zpěvem a společným přesunutím se zpět do kostela. První svaté přijímání probíhalo bez větších vnějších okázalostí. O to možná víc s intenzivním prožitkem uvnitř dětských, rozechvělých srdíček. Doteď mě mrazí, když si vzpomenu na jednoho chlapce, Geofreyho, který žije sám, bez rodičů, ve velmi špatných podmínkách, pouze se dvěma staršími bratry, těžkými narkomani. Tehdy se ke mně naklonil a s takovou hlubokou vděčností, úžasným respektem a radostí mi povídá: "Jane, viděla jsi mě? Já jsem přijal. Já přijímám." Mám pocit, že nedokážu obsáhnout to, co pro něj první svaté přijímání znamenalo, ale jsem za něj neskutečně ráda. To, co je uvnitř něj, mu nikdo nevezme. Sobotní vigilie skončila až v neděli, před jednou hodinou v noci, ale myslím, že to nikomu z nás nevadilo. :-) Atmosféra Velikonoční neděle byla posmutnělá. Znamenala pro kluky a jejich rodiče návrat domů, do slumů, pro některé na ulici, do těžkostí, strachů, nebezpečí, násilí a drog, které si v pohodlí našich bezpečných domovů ani představit nedokážeme. Po srdečném loučení se u brány a vyslání mých svěřenců s příslibem modlitby jsem se zavřela do komunitní špajzky/spižírny. Moje sestra Anička by řekla, že jsem z toho loučení asi dostala depku a šla jim vyjíst zásoby. Ale Ani, div se, žádná likvidace zásob se nekonala, i když mi bylo pro naše kluky smutno. Zrodil se mi v hlavě totiž plán :-) Kuwindská komunita je přece moje místní mezinárodní rodina, tak jsme se rozhodla, že pro ně připravím velikonoční překvápko v podobě velikonočních vajíček. Však jsem holka z Moravy. Vzhledem k tomu, že naše komunita celkově čítá i s kluky prenovici víc, jak 25 členů mužského pohlaví, neměla jsem čas na malování voskem, zdobení slámou a podobné krásy. A tak jsem se rozhodla pro nejsnazší, přesto o nic méně krásnou volbu - barvení cibulí :-) A tak jsem si naloupala slupky z cibule, sbalila vajíčka a odebrala na přilehlé masajské pastviny, abych si natrhala kytičku rozkvetlých kvítek, která tamní stáda zatím ještě nespásla. :-) V Langatě jsem pak společně s Maruškou, která se chtěla naší tradici přiučit, zabalila vajíčka s květinami do silonek, uložila je do cibulových slupek a nechala prostor chemii, fyzice a dalším přírodním vědám. Výsledek se povedl a další ráno čekalo překvapení na stolech Kuwindské komunity :-) Takže celo ranním tématem se stalo porovnávání velikonočních tradic napříč Asijsko-evropsko-africkým kontinentem. Nebojte, o tatarech a mrskání děvčat jsem jim neřekla, mohli by si to tu špatně vyložit :-)

Pouštní květ

Po skončení Velikonoc a zařízení dalších nezbytností, jako bylo okopání zahrádky a nakoupení stravy pro kocoura Felixe do zásoby, jsme se s Maruškou vydaly, jak jinak, než opět do polopouštního města Korr. Jak beznadějně jsem se do tohoto místa a do tradičního pasteveckého kmene Rendille zamilovala. Tentokrát nás však nečekala poušť, jak ji znám. Po dvou letech, kdy v dané oblasti nespadla ani kapka, přišly tak vytoužené a dlouho očekávané deště, které však svou nezvyklou silou a intenzitou bořily domy, zabíjely děti, odřezávaly na několik dní celou oblast od světa a proměnily poušť v zelenou, rozkvetlou zahradu plnou nejrůznějšího hmyzu, motýlů a všelijaké zvířecí krásy. Dech se mi tajil nad tou všudypřítomnou nádherou, vůní, zpěvem ptactva a nepřebernými stády koz, krav a velbloudů, které se s pastevci, mladými morany, o nichž jsem se již zmiňovala v jednom z předešlých článků o kmeni Rendille, vrátili domů, aby slavili období hojnosti, svateb, zabíjaček, veselí a Velikonoc. Přišlo mi to jako překrásný sen. Tolik krásného, tradičně oděného lidu, tolik veselí, tolik hlasů, tolik cinkotů zvonců, tolik nových vůní... a taky tolik štípajících much, co se živí krví zvířat i lidí a tolik všude běhajících štírů, na které jsem měla fakt štěstí a stali se mými denními společníky. Taky jsem málem šlápla na jedovatého hada, který se v mžiku proplazil přímo pod mou nohou, a setkala jsem se s největším a nejtlustějším jedovatým pavoukem mého života, který mě obratně a s překvapivou rychlostí honil po pokoji. Pak jsem se ale rozhodla vyměnit si role a začala jsem ho se sandálí v ruce a sprejem proti hmyzu honit já. :-) :-)  :-) Nicméně po celou dobu mého pobytu v rozkvetlém Korr mě uklidňovalo vědomí, že jedna z tamních dobrovolnic je lékařka a že mají v přilehlém dispensary (malá nemocnice) séra proti všem těmto zvířecím polibkům. :-) A tak jsem si bezstarostně užívala živočišný výzkum i nadále. Jeden místní kamarád, Nikolas, s nímž jsem se tu naposledy spřátelila, nás vzal do své maňaty (tradiční vesničky), do svého domečku, kde nám jeho sestra připravila čaj, místní uvítací ceremoniál na důkaz úcty. Nikolas nám pak postupně ukázal tradiční oděvy, ozdoby, odpovídal na naše nejrůznější otázky ohledně jejich tradic, obřízek, svateb, novoluní... A konečně jsem se taky dozvěděla, kam chodí lidé v maňatách na toaletu, když tam nemají žádné záchody :-) Díky Nikolasovi se nám rovněž poštěstilo být přítomní při dojení velbloudů, pohladit si jejich drsnou a řídkou srst, poslouchat jejich zvláštní mručení, pozorovat jejich ladný pohyb... a účastnit se další tradiční svatby tohoto kmene. Byl to právě on, kdo nás spolu s jeho kamarádem Josephem, studentem sociologie na vysoké škole a částečně i dobrovolníkem v Kuwindě, vzal na tamní "Modrou horu". Je to přesně ta hora, samotná uprostřed pouště, která mě tak moc lákala a vábila a na kterou nás místní salesiáni nechtěli nechat šplhat samotné bez doprovodu místních, protože v jejích skaliskách přebývají hyeny. Když jsem vystupovala do toho kopce, z úcty k místní tradici v sukni až po kotníky a keňských páskových sandálech, měla jsem pocit, že to snad ani není pravda. Před vámi se postupně rozprostírá celá pouštní krajina, maličké maňaty. Vidíte stáda uprostřed lesů, která se vám zdají jako drobné, bílé tečky. Z dálky se k vám nese tlumený cinkot zvonců, volání pastevců... až se ocitnete na samotném vrcholu. Vánek vám chladí rozpálenou tvář, cítíte svěží, čistý vzduch, váš pohled zaujmou motýli, kteří přelétají z květu na květ dokonce i v této výšce. A pak to spatříte. Zemi zaslíbenou, morany opěvovanou. Plnou vod, travin, i divoké zvěře, jako jsou antilopy, zebry, lvi, bahenní ryby... Modrá hora se nachází na hraně polopouště a za ní jsou vydatné mokřiny, které nikdy nevysychají a kde morani chodí pást svá stáda, když se Korr promění opět v rezavou poušť. Nikdy by mě nenapadlo, že ten předěl bude tak razantní. Jaká kouzelná hříčka přírody. Posadíte se na chvíli na kámen a pozorujete tu nevýslovnou krásu s vděčností, že tu můžete být a čerpat ten mír a klid. Tak tohle by mohl být můj domov.

Poslední den našeho pobytu jsme ani neplánovaly, ale vzhledem k bouřce, která zaplavila příjezdové cesty, jsme jej s Maruškou dostaly, jak říkám, darem. Jedna místí řádová sestra nás vzala na pěší pouť ke stromu, kde se podle pověsti zjevila Panna Maria třem malým dětem. Od té doby strom nikdy neseschnul, ani když se vyvrátil i s částí kořenů, a stále kvete. Ať už je na tomto příběhu pravdy, kolik chce, byla to velice pěkná cesta, při které jsem si mohla urovnat myšlenky v hlavě a všechny svoje nezodpovězené otázky týkající se mé další budoucnosti a toho, co bude po mém návratu domů, tak nějak odevzdat Pánu s vnitřním uklidněním, že na to přece nejsem sama a když mě zavedl až sem, do Keni, postará se i dál. Tak nějak se mi podařilo "vypnout" a cítit tu radost a vděčnost z toho, co vše můžu tady v Keni zažívat, jaké štěstí a dary mám, že můžu být součástí té neskutečné Korrské krásy. Že můžu zmoknout uprostřed rozkvetlé poušti. Že se vždycky najdou ochotní lidé, kteří Vám věnují svůj čas a tím splní vaše sny a i to, o čem jste ani nesnili. Že mě Pán vždycky tak nějak zvláštně ochraňuje při všech nástrahách, nebezpečích i těžkostech, kterým musím čelit. Že mě má vážně rád...

Při zpáteční cestě z pouti jsem se dozvěděla, jak velice si místní lidé váží toho, že jsem se naučila pozdrav v jejich jazyce a vylezla na Modrou horu v sukni. Jaké maličké gesto, troška sebezáporu a kolik to pro ně znamenalo. A tak mě přijali jako jednu z nich. Jako jednu z kmene Rendille. Tak přece jsem tu, mezi lidmi s velkým srdcem, našla domov :-)

Země mnoha krás a překvapení

Ani ne 12 hodin od návratu z Korr jsme s Maruškou vyrazily na cestu do jiné africké země, která je proslulá přátelskostí a vlídností místních lidí, do Tanzánie. Tanzánci, s nimiž jsem se během mé dobrovolnické služby setkala, jsou moc milí lidé, a tak jsme se s Maruškou rozhodly, že se musíme zajet podívat, jak taková země vypadá a jak by se nám v ní dobrovolničilo. Ráno bylo hektické a co se mohlo pokazit, se kazilo, takže jsem na letiště dorazily s takovým zpožděním, že uzavřeli let, aniž bychom stihly projít první kontrolou. Ale to víte, Maruška je modrooká kočka s širokým úsměvem, a tak jsme během 15ti minut proběhly všechny letištní kontroly, prošly přednostním odbavením a usedly na naše sedačky. Já vedle okna s jiskřícíma očičkama jako malé dítě těšící se na to parádní zrychlení a vzlet letadla, Maruška pobledlá a vyčerpaná ze stresu a chvatu, který jsem před chvílí absolvovaly. Po příletu do Dar es Salaam jsem zjistila, že mi zapomněli batoh v Nairobi. Tou dobou už Maruška zvracela na záchodě, chytla nějakou virózu. Cesta do salesiánského střediska nám zabrala překvapivě několik hodin cestování po městě a skýtala řadu dalších překvapení a nástrah, jako třeba to, že se chudera Maruška, celá omámená virózou, málem nechala unést nějakým podvodným "taxíkem", zatímco já se domlouvala lámanou svahilštinou, kudy se dostaneme na další přestupní nádraží. Ale nakonec jsme se statečně a v pořádku probojovaly za žáru a vlhka pravého poledne přístavního města do našeho cíle, kde jsme po obědě padly na postele a vyčerpané usnuly.

Tanzánie, přesněji její číst, kterou jsme navštívily, mě od prvního dne nepřestala překvapovat. Pořád ta samá Afrika, ale přitom tak jiná. Tak pohodovější, tak přátelštější, tak méně rozvinutá a s výrazně nižšími evropskými možnostmi, ale i cenami, tak čistá, tak barevná a tradičně oděná, tak vlídná a horkým sluncem rozpálená. Jak mě těšilo, že muži, třeba i starší, pouštěli ženy v autobuse, aby se posadily. Jak mě překvapovalo, že lidé se snažili, ačkoli neuměli anglicky, s námi komunikovat, zdravili nás, chovali se k nám pěkně a s úctou, bez sexistických řečí, pohledů. Jak mě potěšilo, že jsem nenašla za celou dobu, a to dokonce ani v Dar es Sallam, jediné streed dítě, kterými se Nairobi skutečně hemží. Jakou radost jsem měla, když jsem se od místních salesiánu, kteří v tomto přístavním městě chtějí otvírat dětský domov pro sirotky, dozvěděla, že v Tanzánii nejsou slumy, ani tak propastné rozdíly ve společnosti. Tradiční rodina, a to i v nejširším pojetí, i víra tu má pořád silné slovo. Člověk se tu cítil mnohem bezpečněji. "Ne, Jane, tady nejsi v Nairobi" smála se mi komunita v Daru "zde můžeš chodit ven i večer, lidé tu jsou přátelští a nás, bělochy, přijímají bez problémů". Vážně? Panečku, to byl nezvyk slyšet taková slova. A co teprve je praktikovat. :-) Nečekaným, pozitivním překvapením bylo i to, jak uctivě a přátelsky se ke mně chovali i muslimové, kterých je na pobřeží i okolních ostrovech skutečně mnoho, ačkoli nosím dřevěný křížek na krku. Bez odstupu, bez opovržení, bez očividných předsudků. A tak se mi stalo, že mě muslimský řidič v tradičním náboženském oděvu vezl hodinu cesty autem do jediného katolického kostela na celém ostrově na nedělní mši svatou. Tak si říkám, jakými mocnými budovateli bariér mohou strach a předsudky být.

Samozřejmě že i tady jsme s Maruškou musely čelit přemrštěným cenám a používat spíš jazyk "Ruky, nohy" protože anglicky tu umí jen málokdo. Občas nám z bankomatu vypadlo jen potvrzení o výběru, ale bez peněžního obnosu. Vyznat se v dopravní struktuře a jízdních neřádech autobusů byl taky zážitek. A to mnohem pomalejší pojetí času, dokonce než v Keni (s Evropou si ani nedovoluji porovnávat :-)... Člověk po pár dnech měl pocit, že přece vážně nikam nespěchá, protože na všechno má celý život... Dostala jsem taky velice důležitou radu od mého tanzanského kamaráda Christofera, který je v Kuwindě. Varoval mě, když jsem mu nadšeně psala o jeho vlasti, abych si dala pozor, protože si mě v Tanzánii spousta mužů bude chtít vzít, tak ať si nikoho hned neber. Na otázku "proč", mi odpověděl, že Tanzánci prostě mají rádi svatby, a tak se chtějí ženit :-) :-) :-) Těm z vás, kteří se obáváte, jako se obával Christofer, může spadnout kámen ze srdce. Zatím jsem toho mého manžela pořád nepotkala. Ani v Keni, ani v Tanzánii. :-) Nicméně i tak jsem si mé nadšení z prvního tanzanského dojmu užívala plnými doušky a odpočívala od náročné Langaty i celého Nairobi.

Protože jsme obě s Maruškou i její kamarádkou, která ji přijela do Tanzánie navštívit, průzkumnice, podařilo se nám navštívit několik zajímavých míst, o nichž bych se s vámi chtěla podělit. Každý den byl jedinečným a neopakovatelným. Procházely jsme historickými krásami měst, poznávaly tajemnost svahilské a arabské kultury tak příznačné pro pobřeží Indického oceánu, v architektuře i umění, šplhaly do hor k úchvatným vodopádům mezi kaskádovými políčky banánovníků, avokáda a řady dalších druhů exotického ovoce i obdivovaly krásu tanzanského venkova. Jak úchvatný klid a pokoj se rozprostíral v národním parku mimo turistickou sezónu, která se tak bolestně vyznačuje dravostí a chtíčem sobeckých cizinců neurvale toužících po co nejbližším setkáním s divokou zvěří, byť by to znamenalo porušení zásad pohybu v národních parcích a totálnímu narušení soukromí, klidu i běžného života zvířat. Vždyť si za to přece zaplatili. Jak krásné je pozorovat klidné stádo antilop, poslouchat dusot kopyt buvolů, pozorovat pestrost malých ptáčků a těšit se jejich zpěvu, i naslouchat trhání trávy pasoucích se stád slonů, pozorovat jemné dotyky slonic věnované jejich dětem. Jak vznešeně se umí žirafy procházet a zebry ladně běhat. Jak čistí a zdravě vypadající mohou marabu být, když nežijí na smetištích velkoměsta, ale v přirozeném prostředí. Příroda je kouzelná a stojí zato ji chránit.

A tak jsem se ocitla uprostřed období dešťů i v deštném pralese. Nedokážu slovy popsat tu krásu a sílu okamžiku, který byl pro mě tím nejintenzivnějším z celého tanzanského cestování. Zkuste na chvíli zavřít oči a zhluboka se nadechnout skutečně čistého, teplého, vlhkého vzduchu promíšeného s čerstvou vůní půdy, květů i svěží, bujné zeleně, místy i pachem v blízkosti a neviditelně ukryté zvěře. Posloucháte ševelení kapek deště, které jemně dopadají na listy a stékají vám po čele. Nad vašimi hlavami v korunách stromů poskakují rozmanité druhy malých, i větších opiček, které si vás zvídavě, ale s respektem a bezpečným odstupem prohlížejí. Na jejich volání v dálce odpovídají jiné, jejichž řeč prolíná zpěv ptáků. Když na okamžik přestane pršet, nepřestáváte se divit rozmarnosti a pestrosti motýlů, pavouků i různých broučků, které po cestě potkáváte, stejně tak jako modře zbarvenému chameleonu pohupujícímu se na větvičce nad cestou. Sem tam potkáte migrující tropické mravence s nemilosrdnými kusadly. Když do jejich linie jemně fouknete, zůstanete oněmělí úžasem nad tím, co jste právě zažili. Nejenže se mravenci na pár sekund rozběhnou ze své formace, ale akci doprovodí také jemným, vysokým pískáním. Vždycky jsem si myslela, že mluvící mravenci jsou jen v pohádkách, ale já je vážně potkala naživo.

Výprava do deštného pralesa skýtala řadu vodopádů i výhledů do lidmi osídleného a proměněného kraje, do vesnic, měst i na obrovské plantáže cukrové třtiny. Když tak stojíte uprostřed té vší krásy se zatajeným dechem a vděčností, že stále jsou na zemi i taková rajská místa, přemýšlíte, že se už víc nechcete podílet na ničení a zabíjení deštných pralesů ani pro celý kamion sklenic vaší oblíbené čokoládové pomazánky, nebo dalších nadstandartních potravin obsahujících palmový olej, pro jehož získávání se tak hojně ničí právě pralesy, jako je tento.

Podobný kontrast téměř panenského života přírody a smrti způsobené lidmi jsem zažila ještě jednou, když jsme se s děvčaty vydaly na šnorchlování. Po prvních komplikacích, kdy jsem si myslela, že se se zatíkajícími brýlemi utopím, nebo udusím se šnorchlem v puse pro nedostatečný přísun kyslíku, jsem se "ocitla" v dokumentárním filmu o mořském životě. Tolik barevných rybek, které se před vámi schovávají v pestrých korálech, sasankách, nebo vysokých travách ladně se pohupujících ve vlnkách, ježků s neuvěřitelně dlouhými bodlinami zapasovaných ve skalních útvarech, ráčků nesoucích si na zádech rozmanité ulity, krásně zbarvené hvězdice, blyštící se rybí hejna plavoucí v přesných šicích okolo útesů... Člověku by se chtělo jásat radostí a vděčností nad tím zázrakem, jehož součástí na okamžik může být, ale to by si právě pak lokl pálivě slané vody a utopil by se, tak jsem aspoň zatínala zubu do té plastové roury, která propojovala moře s nebem a těšila se tomu živému pokladu ukrytému pod hladinou. Když jsme se pak následně s naší lodí dostali k obydlenému ostrovu, zamrazilo mě, i když písek pálil do chodidel a slunce do zad. Moře bylo prázdné. V zátoce umírala jedna ryba ve tvaru jehly. Žádné rostliny. Dno bylo pokryté mrtvými mušlemi a rozbitými lasturami nejrůznějších velikostí a tvarů, rozlámanými částmi korálů. Připadala jsem si jako na mořském hřbitově, bez kapky života, bez naděje zaváté někde hluboko pod zrnky bělostného písku... A světe div se, plasty. Vážně je tak moc potřebujeme k našemu životu a v takové míře? Nepřežijeme bez nich, nebo právě díky nim?

Během našeho pobytu v Tanzánii jsem měla spoustu dalších, krásných, maličkých, radostných zážitků, jako třeba ranní vycházku na pláž, na kterou mě doprovázela pár toulavých psů. Nemytí, neudržovaní, zapáchající, s parazity v kůži, ale nesmírně věrni, vděčni a přátelští. Nevím, odkud přišli, ani kam následně odešli, ale celé ranní pozorování východu slunce nad oceánem leželi, nebo seděli v písku těsně při mně a chránili si mě před všemi plážovými beach boys (plážová seladoni, kteří se prochází po plážích, vyznávají vám "lásku", opěvují vaši krásu...), takže jsme se spolu mohli bezstarostně radovat z krásy probouzejícího se nového dne.

Výlet do pouštního Korr i do Tanzánie byl krásným odpočinkem a pohlazením po duši. Nejen pro ta místa, která jsem navštívila, ale i pro osoby, které jsem na naší cestě potkala a které nám tak na okamžik vstoupily do života, jako my do jejich. Ať už to byli velice přátelští lidé z kmene Rendille, vlídní salesiáni, studenti a studentky na salesiánských školách, kde jsme přespávaly, lidé v autobusech, průvodci nebo třeba i jedna tanzanská "bláznivá" žena, která měla ve tváři a v srdci vepsaný bolestný život a jež mi dala na rozloučenou dárek z korálků, abych na ni nezapomněla. Netuším, jestli budu mít v životě ještě někdy možnost setkat se s těmito lidmi, ani stát na místech, kde jsem stála. Nevím, jestli ještě někdy v životě budu mít možnost zažít to, co jsem zažila, vidět tu krásu a křehkost, kterou jsem spatřila, dýchat tu vůni, která se ke mně linula, cítit tu radost, kterou jsem prožívala. Ale co vím, je to, že jsem za ni hluboce vděčná a uchovám si ji v srdci tak dlouho, nakolik to bude možné.