Jak jsem se stala africkou maminkou

"Jane, Chako" (Džen, máš babu). Slyším dětský hlásek doprovázený plácnutím do zad. Jen se otočím, už se na mě usmívá maličký, sotva sedmiletý černoušek s nejširším úsměvem a tak velkýma, zářícíma kukadlama, že na jeho výzvu nejde odpovědět jinak, než zavoláním "Changu" (Mám babu) a rozběhnutím se za utíkajícím mrňouskem. Během pár chvilek už nehoníte jednoho, ale dalších deset takových zlatých čiperů. A to víte, že to nebývá jen obyčejná hoňka. Běháme po prolézačkách, klouzáme se po skluzavce, ručkujeme (teda oni ručkují) po žebříku, míjíme houpačky, skáčeme, přelézáme, podlézáme, schováváme se za sloupy, padáme, utíráme slzičky a zase vstáváme a běháme... "Kamau, hakuna shida, simama. Unaona, hakuna blood, simama na cheza." (Kamau, žádný problém, vstávej. Vidíš, neteče ti žádná krev. Vstávej a hrajeme dál).

Jindy, sotva vstoupíte do jídelny, už slyšíte. "Jane, magic! Tafathali!" (Jane, kouzlo! Prosím!). Kluci z předešlé skupiny mě naučily pár triků, které naši malošci milují. Třeba jak si ukroutit prst, nebo jak přemisťovat kamínky, které děti mají v rukou... Ale nejoblíbenější ze všech byl trik s mojí ofinou, kterou jsem naučila létat. Jaj, jak byli kluci nešťastní, když jsem si nechala zaplést africké copánky. Tolikrát jsem slyšela z posmutnělé tvářičky: "Jane, sasa hakuna magic" (Jane, teď nemůžeš dělat to tvé kouzlo). Ale dočkali se a za pár týdnů bylo kouzlo zpět. Někdy se nám stávalo, že kluci byli smutní. To pak většinou, pokud to nebyl vážný smutek, stačilo říct: "Katel, nipe mkono yako" (Katel, dej mi tvou ruku) a už zase zářili jako sluníčka. Moc dobře věděli, co ta výzva znamená, aneb Vařila myšička kašičku, po našem Ugali. Jakou radost jsem měla, když jsem viděla, že kluci začali všechny tyhle drobné zlepšováky nálady používat i mezi sebou.

"Jane, nipe brush, tafathali" (Jane, dej mi prosím kartáč). Přesně tahle věta zazněla pokaždé, když si kluci šli prát oblečení. Na tržišti jsem koupila u jednoho skvělého prodavače Josepha tři kartáče, které jsem pak půjčovala klukům, aby nemuseli drhnout všechnu tu špínu svýma maličkýma ručičkama. Některá byla fakt náročná i pro mě, a to jsem vyrůstala bez pračky. Zato s kartáčem to jelo jedna radost (to, že přitom kolikrát jely na vetché látce i oka, je věc druhá. Díry na oblečení se totiž v Keni tolerují podstatně více, než nános špíny). A tak jsem dvakrát týdně s klukama seděli nad lavóry či kýbly, učily jsme je s Maruškou, mou skvělou spoludobrovolnicí z Německa, která přišla do Langaty v březnu, jak si prát oblečení, kde je špinavé, jak ho drhnout, jak ho máchat, jak ho společně pořádně vykroutit, aby bylo do večera suché, jak ho pěkně pověsit na šňůry, aby dobře proschlo... Kdybyste viděli, jak byli kluci "hladoví" po tom, aby se mohli učit něco nového, společně s někým dalším... A jak se pak krásně snažili. Slyšet pochvalu, to je něco, co se v Keni běžně neděje.

Vůbec první dny, které v našem středisku strávili, byly v tolika ohledech nové. Poprvé naši kluci spali v pyžamu a ve vlastní posteli, ať už jim bylo 6 nebo 12. A kdybyste jen mohli vidět, jakou radost z toho kusu látky, na němž byla tištěná africká zvířátka, měli. Poprvé jedli oběd lžičkou, nemuseli bojovat o jídlo a učili se umývat své talířky. Ta preciznost, s jakou za námi chodili, když jsem je s Maruškou kontrolovaly, mě samotnou překvapovala. Poprvé se sprchovali a někteří z nich i byli na klasické, africké toaletě (díra do země s betonovými výstupky na chodidla). Poprvé drželi zubní kartáček v ruce a učili se čistit si zuby. Poprvé zavírali okna, umývali podlahu, zametali schody, vynášeli popelnici, sbírali odpadky, skládali si věci do skříňky. Poprvé se společně s někým modlili, zpívali, hráli na bonga...

U mnohých to byl i první kontakt s běloškami. Kluci s nadšením objevovali, jak se nám při každém stisku kůže mění barva pleti, jak hebké vlasy máme, co že to máme za chloupky na našich rukách... Několikrát jsem se setkala s tím, že kluci si s sebou přinášeli řadu předsudků vůči bělochům. Někdy se divili, jindy stáli v řadě a překvapeně koukali, že běloška třímá v ruce jembe (motyka) a kope s ním na záhonku. "Jane, mzungu don't know how to dig. How is it possible you know it?" (Jane, běloši neumí kopat, jak to, že ty to umíš?) "Jane, mzungu can't speak Kiswahili. How it is possible you speak our language?" (Jane, běloch/ška nemůžou mluvit svahilsky. Jak je možné, že ty náš jazyk umíš?). "Jane, mzungu can't milk a cow." (Jane, běloška nemůže přece dojit krávu.) Podobných otázek jsem slýchala řadu. Předsudky jsou silná zbraň, a tak jsem si mnohem víc uvědomovala, jak je důležité dát těmto dětem pozitivní zkušenost s námi bělochy. A nejen jako běloška, ale tím víc jako křesťanka. Kolikrát jsem cítila jejich upřené pohledy zkoumající, jak se zachovám na rozmanité, i náročné situace. Jestli dokážu odpustit, když jim tak často po bitkách připomínám vzájemné odpuštění. Jestli dokážu neoplácet zlé zlým, když je k tomu vedu. Někdy to bylo skutečně náročné a člověk musel hodně dýchat, zatínat zuby i rty, a třeba i plakat v soukromí na pokoji, když ho pracovníci ponižovali, nebo křivě obviňovali, ale o to víc povzbuzení jsem v našich dětech nacházela, čím víc se k podobným situacím kluci ve vzpomínkách vraceli. Doteď mě hluboce mrazí, když si vzpomenu, že tihle kluci přes všechno násilí a zlo, kterým si doma, na ulici, nebo i dál prošli, dokázali jasně rozpoznat, co je dobré a co zlé. Nezřídka se mi po podobných náročných situacích stávalo, že se mi přišli za činy pracovníků omluvit a povzbudit mě, nebo jen tak vyjádřit soucit pohledem. Jaký hlubší důkaz by mohl člověk dostat. My dospělí si někdy ani neuvědomujeme, jak velký vliv na děti máme a jak jsou to právě naše skutky a osobní příklady, které je snad ze všeho nejintenzivněji formují. Kéž bychom na to nezapomínali.

Podobně překvapení z nás bělošek byli i rodiče, kteří děti první den přivedli. Mrzelo mě, jak velký odstup k nám měli, ale i oni potřebovali čas na to, aby pochopili, že ne všichni běloši jsou namyšlení, blahobytem zkažení turisté, kteří s chudými lidmi opovrhují, nebo jim dávají peníze, bonbony... aby jim ukázali svoji nadřazenost a velkorysost k nim, nuzákům. Teď, když se dívám zpět, myslím, že to řada z nich už alespoň trochu poznala.

"Jane, can you repair my shoes and my trousers?" (Jane, můžete mi opravit mé boty a kalhoty?) Panečku, tak častá otázka, hlavně první dva měsíce, než jsme s Maruškou daly to jejich oblečení, které by se v Evropě nepoužilo ani na hadry, trochu dopořádku. A ti žraloci na botách... Kolikrát ani veškeré lepidlo, drátky, provázky, podrážky z jiných bot... nebyly schopné učinit tyto jedince použitelné. Závažnější opravy oblečení jsem se naučila šít na šicím stroji historické hodnoty, který naše kuchařka dala dokopy. Drobnější a jednodušší opravy jsme prováděli zároveň s klukama, kteří se tomuto opravářskému řemeslu moc rádi učili. Nevadilo, že jejich výtvory někdy připomínali kubistické obrazy a rukávy ztratili svůj válcovitý tvar, nýbrž se vytvarovali do podoby členitého horského povrchu, když se snažili stáhnout díru na lokti a nejumělečtěji postahovali jednotlivé nitky. Hlavně, že měli radost ze své práce, motivaci pokračovat v dalších opravách a postupně svou dovednost vylepšit natolik, že z abstraktních děl se stávala díla konkrétní :-) Stálo nás to sice nějakou trpělivost a čas, ale neměnila bych toto naše rozhodnutí ani za nic. Zvlášť poté, když jsem viděla, jak důležité tyto společné chvíle pro naše děti byly.

"Ajajaj, ulifanya nini?" (Ajajaj, co jsi dělal, jak se to stalo?) Někdy jsem se nestačila divit, když za mnou, jako za osobou pověřenou první pomocí, chodili naši kluci s rankami, ránami, kožními plísněmi, červíky pod nehty, různými infekcemi, vykloubenými prsty, zlomeninami... Jak byli malí, tak byli pořád zranění. Většinu jsem zvládla ošetřit sama, se závažnějšími případy jsem jezdila do nemocnice (kluci tyhle výlety milovali a náramně všem potkávajícím lidem tvrdili, že jsem jejich maminka i když byli hnědí, jako hořká čokoláda :-) ). Nemůžu zapomenout, jak se mě jeden z takových marodů zastal, když nás obtěžoval opilec, puberťáci v chudinské čtvrti, kterou jsme museli potmě statečně, i když s maličkou dušičkou, projít, nebo když mi nechtěli v mamatu vrátit peníze za jízdné. To byly vždycky zážitky :-) ). Co bylo ale závažnější, někteří z našich kluků jsou podvyživení, doslova kostra potažená kůži, a někteří, zvlášť ti, co žili na smetištích a neměli ani základní stravu, mají velmi nízkou imunitu. A tak jsem jednu ranku denně čistila a převazovala třeba i měsíc a půl, jak pořád hnisala a nechtěla se hojit. Takových ranek byla bohužel celá řada. S panem ředitelem jsme se snažili zajistit klukům speciální, výživnou kaši, aby se aspoň trochu nastartoval jejich imunitní systém a posílili, ale tyhle změny potřebují čas, takže jejich výsledky už neuvidím. Tím se ale netrápím, hlavní je, že jsme začali, a já věřím, že se bude i pokračovat.

Poslední školní term (školní rok je tu rozdělený na 3 termy - části), jsem dostala na starost učit náboženství (3. a 4. třídu) a výtvarku (1., 3., 4., třídu). Měli jsme naše společné hodiny všichni moc rádi. Naši kluci vždycky hladověli po nových vědomostech, školu vnímají ne jako "otravnou povinnost", ale jako šanci na lepší život, jako něco, co nemá možnost získat každý. A tak, i když se možná mnozí lidé budou divit, vždycky v hodinách s napětím poslouchali, plnili zadané úkoly, četli... Snažila jsem se pojmout naše vyučování interaktivně, rozmanitě. Přeci jen to byly děti, které ještě před dvěma měsíci fetovali lepidlo, bojovaly o přežití... Vydržet sedět celé dopoledne v lavici a všechny hodiny se plně soustředit na výklad vyučujících bylo pro ně někdy náročné a ubíjející. A tak jsme často hráli různá tematická divadla, doplňovali křížovky, kreslili, četli, učili se spolupracovat s ostatními, vytvářeli dárky pro rodinné příslušníky, nebo sousedy, ke kterým se děti na prázdniny vracely... Byly to krásné chvíle. Na Keni se mi líbí, že drtivá většina obyvatel má víru, kterou prožívají jako přirozenou součást svého života. Nachází se zde nespočet církví, snad všechna světová náboženství, ale přitom lidé žijí společně a v míru. Vedle sebe křesťan i muslim. A přesně takoví byli i naši kluci. Kolikrát se mi tajil dech nad tím, jak jsme v hodinách náboženství probírali nějaký Biblický příběh a následně v něm hledali ponaučení do našich životů. Kluci byli vnímaví, chápaví, kreativní... Sama jsem si od nich odnášela řadu poučení... Na jednu hodinu však nezapomenu. Ten den jsem se rozhodla dětem vyprávět o Donu Boscu, o jeho životě a pomoci street chlapcům, jako byli ti naši. Věděla jsem, jak důležité a bolavé téma pro kluky násilí na dětech je, jak je trápí, jak prahnou po lásce a přijetí. Viděla jsem, jak je snadné děti zmanipulovat a že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Stejně tak jsem si uvědomovala, že za pár týdnů se naposledy rozloučíme a já nechtěla odlétat s dluhem, že jsem jim jednu z nejpodstatnějších věcí neřekla, i když jsme o tom jednotlivě mluvili celou dobu a já se snažila přinášet jim lásku a pomáhat jim hledat jejich ukradenou lidskou důstojnost v průběhu celé dobrovolnické služby. Tu hodinu jsem nezačala zvesela, jako vždycky, ale vážně. Seděli jeden vedle druhého a ani nedutali. Ruce položené vzorně na lavici, v pozoru, hltali každé slovo. A já se v duchu modlila, abych volila ta správná. Mluvili jsme o Donu Boscu, o jeho snu, v němž mu Panna Maria ukázala, že jedině láskou může měnit srdce druhých. Jedině láskou může z dětí, které se špatně chovaly, učinit dobré osobnosti. Ne skrze bití, ale skrze lásku. Mluvili jsme o tom, jak Pán Ježíš miloval děti a jak nepřišel pouze pro bělochy, ale posílal apoštoly do celého světa... Mluvili jsme o lidské důstojnosti, o hodnotě, jako naši kluci mají, jak jsou nesmírně důležití, jak je Bůh miluje. Když jsem pozvedla oči, protínaly mě pohledy všech chlapců s otevřenými ústy. Ten úžas v očích nejde vymazat z paměti. Ta naděje. Ta vlastní lidská hodnota a důstojnost. To překvapení. Ty emoce, které se v nich zrcadlili. Jako by naráz pochopili. Jakoby přesně věděli. A já v duchu děkovala Bohu, že zrnko, které jsem jim chtěla předat, padlo na úrodnou půdu.

Naši kluci jsou úžasní. Ačkoli na ulici museli bojovat každý sám za sebe, byť žili ve skupině, v našem středisku jsme se postupně učili spolupracovat a pomáhat si. Moc ráda jsem pozorovala, jak se z individualistů stávají týmoví hráči, jak si pomáhají při úklidu, při nošení těžkých kýblů s vodou, jak si půjčují mýdlo, nebo oblečení, když někomu nestihlo doschnout, jak se dělí třeba i o jídlo, které má pro ně obrovskou hodnotu. Jednou za mnou přišel Alex, asi desetiletý chlapec. Vůbec neuměl anglicky a já jeho dialektové svahilštině nerozuměla. Byl hodně nervózní, smutný, vyplašený. Povídal něco o jeho mámě, ale nemohla jsem se dopídit, co. A tak jsem se ho zeptala, jestli by chtěl, abychom se za ni pomodlili. S nadšením souhlasil, a tak jsme spustili svahilský Otče náš. Naráz se k nám začali přidávat další chlapci, kteří běhali nebo si hráli poblíž. Jeden, dva, deset. A než jsme skončili, byl nás celý hlouček. Když jsem se domodlili, Alex byl mnohem klidnější, naráz se usmíval a než zmizel pokračovat ve hře, s respektem nám všem poděkoval. Velice mě překvapilo, jak na naše rozhodnutí ostatní kluci reagovali. Věděli, že Alexe něco trápilo, a tak za námi přišli podpořit nás. Jako by mu dávali najevo: "Ali, nejsi v tom sám. Jsme s tebou." Až zpětně jsem se dozvěděla, že se tu noc Alexovi zdálo, že jeho maminka umřela, a on se velice bál, že by to mohla být pravda, protože je vážně nemocná a nemají peníze na její léčbu.

Africká představivost nezná mezí. Snad tím, že naši kluci nevyrůstali u počítačů, nebyli svázaní pravidly, jak si "správně" hrát s konkrétními hračkami, protože nikdy žádné neměli, uměli si vyhrát se vším. Z nalezených provázků a drátků si vytvářeli autíčka, z igelitových sáčků navázaných na zdřevnatělé stonky trávy vytvářeli létající draky. Znali nespočet her s kamínky, klacíky. Jak ráda jsem sedávala poblíž a pozorovala je při těchto jejich hrách. Dýchala z nich svoboda, přirozenost a volnost, kterou u nás v Evropě jen těžko nalezneme. Z mých úvah a vzpomínek na domov mě vždycky vytrhlo volání: "Jane, kuja na cheza pamoja..." ("Jane, pojď sem a hraj si s námi.") A tak jsem se učila chytat kamínky ve vzduchu, skákat přes klacíky, honila prstem broučky na hřišti, krmila sarančata stéblem trávy, cvrnkala prsty do víček od pet lahví, hrála ve větru fotbal s nafouknutým igelitovým sáčkem, házela si s míčem vytvořeným ze smotaných ponožek, nebo plastových sáčků převázaných provázkem. Na chvíli byla opět v dětském světě, kde nic není problém a všechno se dá nějak vyrobit.

Možná vás nepadne, že kluci určitě nebyli celou dobu tak "ideálními" dětmi, že si museli z ulice přinést i nějaké špatné chování. Ano, přinesli, ale nic z toho se nevyrovnalo svou intenzitou, ani závažností, tomu dobru, které v nich tak rychle rostlo a sílilo. Ze všech těch nešvarů, jsem nejčastěji řešila šikanu. Kluci si z ulice přinášeli hierarchii, kdy někteří starší kluci měli tendence využívat ty mladší a malošci se snadno napasovali do role poslušné oběti, která se nedokáže účinně bránit. A tak byli vyzývaní těmi staršími k tomu, aby pracovali za ně, "dobrovolně" jim odevzdali aspoň část ze svého jídla, prali jejich oblečení. Sem tam je bezdůvodně bili, nebo na ně něco sváděli. Těchto kluků bylo ale malinko, na prstech jedné ruky by se dali spočítat, a tak bylo možné šikanu podchytit celkem rychle a pracovat s nimi individuálněji. Byli to kluci, kteří sami potřebovali hodně pomoci a cítit přijetí jich samotných. Domnívali se, že druzí je mohou brát jen tehdy, když z nich budou mít strach. Nevěřili, že mají i tak kladné stránky a dovednosti, které by mohli druzí obdivovat a mít k nim přirozený respekt. Sami si nesli v srdci hodně bolavá zranění, která ani nedokázali slovně popsat. Byli obětmi své bolavé minulosti. A jak už to bývá, násilí plodí násilí a bude ho plodit tak dlouho, než se ten bolavý kruh nepřesekne láskou. Druhá strana těchto situací, oběti šikany, byli často kluci, kteří mají ty zkušenosti, že násilníkům se nemohou postavit, protože je nikdy silou nepřemohou, a proto budou šikanu tiše snášet, protože jedině tak získají naději, že to jejich šikanátory třeba časem přestane bavit. Z počátku si nedokázali říct o pomoc. Nedokázali říct "Ne!" Tiše trpěli. Podřídili se. Neznali svoji hodnotu. Ze začátku se ve mně probouzel pocit potřeby chránit tyhle trpící mrňousky, před utiskujícími obry, ale netrvalo dlouho, než mi došlo, že každá z těchto stran potřebuje pomoc a lásku, jež je dokáže spojovat a budovat mosty, ne rozdělovat a stavět zdi. Někdy přišlo napomenutí, jindy povzbuzení, někdy delší rozhovor, jindy krátká, ale emoční scéna jako zrcadlo toho, co se právě odehrálo. Někdy jsme se na tato témata zaměřili v hodinách náboženství, jindy o přestávkách, či při fotbale, večeři, manuálních pracích. Někdy stačil pohled, jindy oslovení káravým tónem. Vždy v tom ale musela být cítit láska. Někdy pochvala, někdy veřejné vyzdvižení pozitiv, pojmenování originality jednotlivých chlapců a návody, jak by mohli svoje schopnosti dobře využívat, jak si získat respekt a uznání dobrou cestou. Kolikrát se jídelnou při večeři rozlehlo: "Nipe, ni yangu." "Dej mi to, to je moje.". Malošci se učili říkat ne, dávat hranice a brát si zpět, co bylo jejich. Postupně se učili říkat si o pomoc. A děti jsou vnímavé. Neskutečně. Rozumí vám. Tím snáz, čím více se dokážete snížit a přenést do jejich světa. Postupně se začaly objevovat první vlaštovky. Z bojujících chlapců se za pár týdnů stala akrobatická dvojice, brankař a obránce... A já si šťastná říkala: "Je to na dobré cestě."

Stejně tak zajímavé bylo, když kluci dostali poprvé hračky na hraní. Ačkoli byli společné, všichni se na ně vrhli, přetahovali se, snažili si je ukořistit jen a jen pro sebe. A čím víc, tím líp. Nevěděli, jak se hraje pexeso, jak se chovat ke knížce, že se z ní nesmí trhat pěkné obrázky. Nedokázali si hrát společně a dělit se o hračky, které zrovna nepoužívali pro hru. Ukrývali je schované mezi koleny a odhodlaně je bránili vlastním tělem. Byli překvapení, když zjistiti, že se plastová hračka může i rozbít, nicméně i nákladní auto jako kabriolet mělo své jedinečné kouzlo a na atraktivitě mu preparace střechy neubrala. Aspoň se do kabiny vlezlo více lego figurek :-) A tak jsme s Maruškou vždycky kluky prvně posadili na schodek do linie, vytáhly hračky a pak je nechali si v klidu vybrat. A samozřejmě pak už jednotlivce, po pár dnech už i skupinky učily, jak se hraje pexeso, jak se skládá puzzle, nebo hru Člověče, nezlob se. Za nedlouho už mohli dostat do rukou i křehčejší hračky a mini fotbálek, aniž bychom se s Maruškou musely bát, že skončí v naší dobrovolnické opravářské dílně :-)

Má druhá polovina dobrovolnické služby s touto skupinkou dětí byla odlišná, od předchozí skupiny. Nejen kvůli nižšímu věku dětí, jejich neznalosti angličtiny a jejich úplnému začátku cesty za lepším životem. Vyžadovala ode mne něco nového. Stát se maminkou. Milující, jemnou, citlivou, vnímavou, těšitelskou, trpělivou, ale přitom i občas přísnou, racionální, důslednou. Bojující, ale současně usmiřující. Krásnou, ale zároveň i praktickou. Nečekali, že jim pomůžu sekat dřevo, ale že jim vyčistím ránu od rozštípnutého a odletěného polena. Nepotřebovali, abych jim koupila nové oblečení, ale abych jim pomohla zašít to jejich. Nečekali, že pro ně pozabíjím slepice, ale že s nimi budu sedět u jednoho stolu při jídle. Nepotřebovali, abych pro ně připravovala extra program, ale abych byla při nich, když budou třídit fazole, kukuřici, když budou umývat podlahu. Netoužili po tom, abych za ně umývala jejich talířky, ale prahli po pochvale, jak to krásně zvládli. Nepřemlouvali mě, abych jim vyprala kalhoty, ale abych se s nimi těšila z dobře vykonané práce, nebo jim pomohla vykroutit oblečení, aby do večera uschlo. Nečekali, že opravím díru v plotě, skrze kterou k nám po večerech chodili velcí, cizí psi, ale potřebovali cítit bezpečí a ochranu, když jsem s nimi večer co večer chodila pro jejich oblečení do těch míst, kde daní psi hledali zbytky. Kolikrát nás tihle psi překvapili a já si ani s klackem v ruce, obklopená ustrašenými malošky tisknoucími se mi kolem druhé ruky a boku nebyla jistá, jestli nás nechají projít. Až s odstupem času jsem si uvědomila, jak moc mě tato dětská láska a touha po matce proměnila. Jak vděčná jsem jim za to, že mohu být zase ženou. Ženou, která si váží toho, že je žena. Ženou, která s neoblomnou jistotou ví, jak osvobozující je odložit emancipaci. Jak krásné je přijmout úlohu ženy.

Když děti naposledy odešly domů a já se pomalu loučila s mým ročním domovem, byť tak bolavým, ale přitom s tak krásnými a zlatými dětmi, přijel se se mnou rozloučit jeden indický salesián. Intenzivně jsem s ním spolupracovala, když jsem působila nějakou dobu ve vedlejší Kuwindě, kam v lednu odešla předchozí skupinka našich kluků. Občas přijel k nám do střediska, občas jsem s ním probírala naše těžkosti, kterými s dětmi musíme procházet. Byl všímavý, praktický, racionální a vždycky mi dal nějakou chlapsky jednoduchou radu, jak se s těžkostmi poprat. Než vyšel naposledy ze dveří, řekl mi větu, která mi s obrovskou vděčností zní v uších dodnes. "Jane, zažil jsem řadu dobrovolníků, ale tobě se povedlo něco, co jsem ještě neviděl. Dokázalas vytvořit domov pro děti bez domova." Se zarudlýma očima a obrovským vděkem jsem se usmála a on odešel.