Který Tě, panno, na nebe vzal...

Moji milí čtenáři, dnes bych Vám chtěla povyprávět o mém nejkrásnějším měsíci dobrovolnické služby, o měsíci únoru. Měsíci, kdy jsem konečně mohla zažít, co je to salesiánská spiritualita v praxi, být v super středisku, s fajn kolegy, kteří vás respektují, a zlatými dětmi, které mám tak ráda. Vést konečně nějaké aktivity a zřetelně cítit, že jsem pro kluky důležitá. Ale abych nepředbíhala, začnu pěkně od začátku. Všechno to začalo jednoho sobotního dne. S našimi langatskými kluky jsme se vydali na salesiánské slavnosti do Kuwindy. Čekala nás krásn, protančená a prozpívanád mše svatá, po ní vystoupení dechové kapely, akrobatické i taneční skupiny, které v Kuwindě děti navštěvují. Naši kluci seděli jako přibití na židlích a tajně snili o tom, že i oni jednou budou moci proskakovat obručemi, dělat salta za potlesku publika, tančit v páru s děvčaty kikuyu a luo tance (tradiční africké tance dvou nejpočetnějších keňských kmenů), stát hrdě v šiku a bubnováním udávat rytmus pro celou dechovou kapelu... Tehdy jsme ještě nikdo z nás netušili, že se jejich sny co nevidět stanou skutečností.

Protože sobota je jediným dnem, kdy mám volno, vyrazila jsem po obědě s jednou slovenskou dobrovolnicí, která tu byla na 6 týdnů, do města. Když jsem se vrátila do Langaty, byla už téměř tma. Překvapilo mě, že děti ještě stále nejsou zpátky. Hodin přibývalo a středisko zůstávalo stále ponořené v tajemném tichu. Pak se otevřely dveře našeho dobrovolnického domu. "Ahoj Ann, jak se máš?" "Dobře". "Ann, kde jsou děti? Ještě se nevrátily?" "Ne." "A kdy se vrátí?" "Nikdy." "Nikdy?" Vyhrkla jsem s naprostým překvapením. "Nikdy. Všechny byly přeloženy do Kuwindy. Během následujících týdnů budu chodit do terénu a hledat nové děti na ulicích, které pak nastoupí sem do Langaty." Zatímco se probírám z šoku, kolegyňka odchází na pokoj a mé srdce zaplavují smíšené pocity. Obrovská radost, že se konečně dostaly z rukou zdejších pracovníků, že konečně mohou být součástí Kuwindy... Zároveň však i bolest. Vždyť jsme se spolu ani nerozloučili. Chtěla jsem je vzít na výlet z ušetřených peněz, měli jsme spolu rozpracované aktivity... A proč mi to nikdo dopředu neřekl? Sama se divím, že se ještě divím. Pomalu tisknu kliku dveří mého pokoje. Zapínám notebook, aby aspoň hudba prolomila to zvláštně mrazivé ticho. Tak tohle je pocit matky, když jí "vyletí děti z hnízda?"

Nedělní ráno protínaly hřejivé sluneční paprsky a mě vzbudilo, tak jako každý jiný den, mňoukání Felixe pod oknem žadonícího snídani. Oblékla jsem si africkou sukni, páskové sandály a přes massaiiské pláně se vydala vstříc nové dobrovolnické službě, tentokráte v Kuwindě.

"Jane, co bude teď za program? Jane, mohla bys mi zase zašít kalhoty? Jane, máš s sebou lepidlo na boty? Jane, honem, Iten si odřel kolenu a teče mu z něho krev. Jane, jak se jmenuje tenhle bratr? Jane, proč si s náma velcí kluci nechtějí hrát? Jane, můžeme jít s tebou na zahradu? Jane, budeš tady spát, tak jako my? Jane, proč tu nezůstáváš přes noc? Jane, přijdeš zase zítra?" První dny a týdny byly plné objevování a otázek. Tak, jako naši kluci, i já byla v Kuwindě prakticky nová. Neznali jsme denní režim, pravidla, zodpovědnosti jednotlivých pracovníků, vztahy a nevztahy, psaná i nepsaná pravidla a možnosti, či nemožnosti. A tak jsme je společně s klukama objevovali. Byly to moc pěkné dny plné překvapení a nových možností, které naši kluci neznali.

V Kuwindském středisku vedou salesiáni základní školu s internátem pro naše bývalé street kluky a pro chudé děti z maličkého Kuwindksého slumu, nedaleké massaiiské maňaty (vesničky)... Dochází sem tak i děvčata a chlapci, kteří žijí v rodinách a které snad neprochází tak těžkými životními zkouškami, jako děti na ulici. Bylo zvláštní pozorovat, jak rozdílní jsou, jak rozdílně si hrají, jak rozdílně se k sobě chovají... Můj den v Kuwindě začínal velkou přestávkou, kdy mě čekal uvítací ceremoniál. Nejprve se ke mně seběhli naši kluci, abychom se pozdravili a vzápětí i extérní malošci berouce mě za ruku prohlížejíce si změnu barvy kůže při každém stisku, chloupky, znamínka... Když jsem se posadila, abych si s některými hrála stolní hry, dětskou říkanku "Vařila myšička ugali" (trochu jsem si ji upravila na zdejší poměry a všude zažívá obrovský úspěch), nebo si povídali, hned jsem měla hlavu plnou čokoládově hnědých prstíků zaplétajících mi malé copánky a aspoň jedno dítě na klíně. S překvapením jsme na sebe s našima klukama koukali. To se smí? Netrvalo dlouho, než nám došlo, že tady nikdo dětem nebude zakazovat, aby mě vzaly za ruku, aby se dotkly mých vlasů, nebo mě malošci objali, a podezírat nás z naprosto neopodstatněného a nesmyslného poměru. A tak se stalo, že mi za pár dnů naši kluci s největší citlivostí a zároveň i ostychem položili otázku: "Jane, můžeme si taky chytnout na tvoje vlasy?"

Po obědě měli mladší děti volno, a tak jsme společně hrávali drobné hry, hledali chameleony, řádili na pískovišti - volejbalovém hřišti, podnikali vzdělávací exkurze do zahrady a farmy, pozorovali selátka, hladili si telátka, chovali králíky, napodobovali volání krocanů, učili se poznávat zeleninu... a hledali odpovědi na nejrůznější otázky ohledně chovu hospodářských zvířat, až se naši zahradníci a hospodáři s překvapením divili, jak velký zájem děti o farmaření mají. A tak mi jeden den vedení řeklo, abych si vybrala 10 kluků, s nimiž bych mohla pracovat každý den na zahradě a vedla pro ně zahradnický kroužek. Radostí bych je nejradši objala. Konečně můžu naše děti něco naučit, předat jim nějaké vědomosti a dovednosti. Konečně se kluci mohou cítit užiteční a hodnotní. Konečně můžou vidět plody své práce a mít zodpovědnost... Mezi kluky se zpráva rozšířila velice rychle a brzy jsem měla přetlak zájemců. Vybrala jsem si z nich ty, o nichž jsem věděla, že o farmaření mají opravdu zájem a nebudou vyvolávat konflikty ve skupině, protože můj čas v Kuwindě byl omezený a zanedlouho budou muset fungovat i beze mne. A tak jsme jedno odpoledne slavnostně společně složili slib jednomu salesiánskému knězi, našemu přímému zahradnickému nadřízenému, že nikdo z nás nebude krást ovoce a zeleninu, jako předchozí kluci, a nastoupili jsme do zahrady. První den jsme si rozdělili pozice, kdo bude ministr, kdo premiér... (mně kluci přisoudili pozici prezidentky J) a pak se s chutí a nadšením pustili do práce. Během tří týdnů jsme ji skoro celou vypleli, očistili Sukuma wiki (zelenina, u níž se odstraňují všechny postranní výhonky a následně se sbírají její lístky), okopali dvě políčka a těšili se z dobře vykonané práce. Kolikrát mě kluci prosili, abychom mohli zůstat na zahradě déle a dokončit naši rozdělanou práci... Kolikrát se stalo, že jsme ze zahrady odcházeli až po zahradnících, které jsem občas přizvala k nám, aby s klukama navázali kontakt, mohli je usměrňovat, až tu nebudu, ale především aby si k sobě navzájem našli cestu a mohli jim aspoň trošičku nahradit tolik chybějící tatínky, kteří by jim předávali své dovednosti i znalosti a měli je rádi. Jak mě vždycky těšil pohled, když jeden z nich, Viklef, přišel k nám, aby kluky něco nového naučil. Téměř všichni se v mžiku seběhli k němu, jako kuřátka ke kvočně, a hltali každé jeho slovo, každý kousek jeho ukázky práce... A tak se stalo, že za mnou jednoho dne Viklef přišel a s hlubokým uznáním a zároveň i vděkem mi řekl, že ta naše zahradnická skupina skutečně krásně pracuje, že tak šikovné zahradníky tu ještě neměli. Srdce mi zahořelo radostí, jako matce, když jí někdo pochválí její syny. Když mi pak řekl, že mě ti kluci obdivuhodně poslouchají a že je vidět, že mě mají skutečně rádi, měla jsem co dělat, abych potlačila slzu vděku, dojetí i radosti v koutku. Celou tu dobu, co jsme byli spolu, člověk tak nějak podvědomě vnímal, že ho kluci mají rádi a že ho přijali mezi sebe jako sestru a kamarádku, ale když to slyší z úst "vnějšího pozorovatele"...

Jiné ráno za mnou přišel pan ředitel: "Jane, potřebujeme tvoji pomoc. Malí kluci si neumí prát pořádně oblečení, čistit boty a mít pořádek ve věcech. Každý den po škole dostaneš klíče od jejich ložnice a naučíš je, jak se starat o svoje věci. " A tak se i stalo. Dostala jsem oficiální povolení vstupovat na klučičí ložnice a společně jsme se s klukama učili, jak být frajery za všech okolností. Konečně jsem jim mohla vysvětlit, že ty ponožky musí napřed otočit, protože když je budou prát z rubu, zůstanou pořád špinavé. Že košile jsou nejšpinavější na rukávech, za krkem a na břiše, a že když to oblečení smuchlají dohromady s mýdlem, aniž by drhli ta ušmudlaná místa, že ta špína jen tak nezmizí. Konečně jsem mohla učit jednoho po druhém a povzbuzovat je, aniž by se jim někdo z pracovníků posmíval, že si neumí prát a že jim to musí mzungu (běloška) vysvětlovat, jako malým kazungu (posměšný výraz pro bělošské dítě). Počáteční strach kluků, který si donesli ještě z Langaty, brzy opadl a než končila má dobrovolnické služba v Kuwindě a já se vrátila do Langaty k nově příchozím dětem, naši kluci už věděli co a jak.

V Kuwindě jsem zažila spoustu krásných okamžiků. Moc ráda jsem pozorovala naše kluky, jak se zamilovávají do tamních děvčat. Jak se ze začátku bojí pozdravit je, jak na sebe po očku koukají, až se nakonec odhodlají a stanou se z nich kamarádi, kteří si společně hrají o přestávkách. Těšilo mě vidět, jak se kluci zapojují do jednotlivých kroužků, jak se učí akrobatickým přemetům, jak tančí v páru s děvčaty, jak se učí hrát volejbal... Sdíleli jsme spolu ale i bolestné události, kdy si starší kluci nechtěli hrát s nově příchozími, vyčleňovali je a někteří dokonce i šikanovali ....

Postupem času se však situace uklidňovala, problémy se řešily, naši kluci zjišťovali co a jak, za kým chodit s konkrétními obtížemi, kdo má jakou zodpovědnost, nacházeli nová přátelství... Postupně se začlenili a už mě tolik, jako na začátku, nepotřebovali. Kolikrát jsem stála opodál a s pokojem v srdci pozorovala, jak se stávají součástí Kuwindy. Vnímala jsem, že má role tady postupně končí. Že budu teď víc potřebná u nových dětí, které co nevidět přijdou a budou se učit všemu od začátků. Naši kluci už nepotřebují průvodce. Už ví, co a jak. Poslední týden v Kuwindě, když jsem s naší zahradnickou skupinkou probírali, že dál už musí pokračovat sami, protože během příštího týdne přijdou do Langaty nové děti a já musím jít za nimi, jsem se ale dozvěděla velice překvapivou věc. "Jane, to je hrozně nefér. Ty nás přece nemůžeš nechat tady a říct, že teď už nebudeš chodit, protože do Langaty přijdou nové děti. Vždyť jsme přece kamarádi. Takhle to není správně říct, že ty jsi dobrovolník v Langatě a když my už jsme v Kuwindě, tak se s námi už nebudeš vídat. Tohle není správně." Snad nikdy nepřestanu obdivovat děti a jejich způsob myšlení i to, jakými cestami umí říct, že vlastně ze všeho nejdůležitější je pro ně láska. Vnímat to, že je má někdo rád. Ať už pro ně dělá cokoli, ať už je něčemu učí, nebo ne, hlavně, že je má rád. To je to nejdůležitější. A tak jsem zašla za panem ředitelem a domluvili jsem se, že po prázdninách, které začnou za měsíc (v dubnu), budu chodit jeden den v týdnu do Kuwindy. A tak se i stalo, ale o tom zase někdy příště J

Poslední večer mého pobytu v Kuwindě a zároveň i první den příchodu našich nových dětí jsem slavila narozeniny. Protože Kuwindská komunita je moje mezinárodní rodina a všechny moje dosavadní děti byly rovněž tam, rozhodla jsem je oslavit je s nimi. J Byl to překrásný večer, který byl pro mě jedním velkým, nečekaným překvapením :-) :-) :-) Začal vlastně už ráno, kdy mě navštívil sám pan ředitel, otec Luke, a pozval mě na večeři do Kuwindy s tím, že mi zajistí i odvoz, abych nemusela večer cestovat sama. A tak se i stalo :-) Odpoledne pro mě k mému překvapení přijel do Langaty náš Bosco Boys autobus. No uznejte. Kdo má pro sebe celý autobus. :-) Po příjezdu na ředitelství mě jeden z kněží vzal na překvapení - do cukrárny a koupil mi tři kopce zmrzliny (tady se neprodávají maličké kopečky, jak u nás, ale obrovské kopce - jeden jako 3 naše :-) Nikdy jsme tak velkou zmrzlinu neměla. :-) :-) :-) Pak jsem se setkala s našimi kluky a ostatními dětmi z Kuwindy, které mám velice ráda. Zkuste zavřít oči a představit si stovku chlapců, jak se za vás, vaši rodinu a přátele modlí celý růženec a na závěr pro vás zpívající Happy Birthday, Jane :-) :-) :-) Doteď z toho mám "husí kůži". Aby toho zpěvu nebylo málo, děti za mnou přibíhaly s rozzářenými očky i poté: Jane, Jane, počkej: "Happy birthday to you..." Jak už to tady v Keni v den narozenin chodí, kluci mě pořádně polili vodou, od hlavy až k patě. To byste se divili, jak naráz spolupracovali i ti největší individualisté, abych mě udrželi a já jim před vodou neutekla :-) :-) Pak nastal čas na komunitní večeři. Prvně jsem navštívila naši šestnáctičlennou skupinu prenoviců, kteří mi popřáli tou samou písničkou, ale tak mnohahlasně a z plných plic, že se člověku tajil až dech :-) Krmení koláčem jsem naštěstí předešla tím, že jsem všechny tři, co jsem pro naši salesiánskou rodinu přes noc připravila, nakrájela předem :-) :-) :-) Pak zamířily mé kroky ke kněžské sekci, která mě poctila znova písničkou, tentokráte v jejich podání, velice milým přáním a další zmrzlinou, která je tu velice oblíbená, ale vzhledem k její ceně ji máme jen ve výjimečných okamžicích :-) A tak má pro mě mnohem vyšší hodnotu, protože je projevem úcty a respektu :-)) Byl to krásný, narozeninový den, který jsem prožila s těmi, které mám tak moc ráda - na dálku s mou českou rodinou a přáteli, na blízko s rodinou salesiánskou :-)

Dnes bych se s Vámi chtěla rozloučit myšlenkou, že všechny vaše přání a tužby, které Bohu předkládáte, On skutečně slyší. A tak i mě, stejně jako onu Pannu, o které se praví ve slavném růženci, který jsem se tak často modlila, vzal na nebe. Nairobské nebe. Vzal mě na místo, kde jsem si mohla dobrovolnickou službu skutečně užívat, radovat se s dětmi i komunitou, milovat a být milována bez strachu, bez obav, bez nenávisti, bez násilí na dětech... Vzal mě na nebe, abych kousek z toho nebe pak po měsíci mohla přinést i do Langaty, která tolik potřebuje lásku.