Naše přítomnost utváří jejich budoucnost

Je úterní ráno. Balím batoh, do něj vkládám obrázkovou knížku, keňský černý čaj. Dám Felixovi snídani a pohlazení na rozloučenou s příslibem večerního návratu. Zamknu dveře dobrovolnického domu. Zamávám našim langatským klukům volajícím stejně, jako každé úterý: "Jane, unaenda wapi" (Jane, kam jdeš?), pozdravím se s vrátným a zahradníkem prodávajícím květiny naproti našeho střediska a radostně vyrážím na půlhodinovou procházku. Tak je tady můj oddychově pracovní den 😊 Jdu podél hlavní cesty, po hliněném vyšlapaném příkopě, míjím útulek pro zvířata, mého oblíbeného prodavače prodávajícího misky pletené z banánových listů, jednu z nejdražších a nejprestižnějších středních škol v Nairobi, kam chodí moji kočkodaní kamarádi dojídat zbytky z obědů, nadechuju se vůně eukaliptů lemujících křižovatku, obdivuji ibiškový strom s jemně růžovými květy, kterým prorůstá několikametrový kaktus, míjím skupinku moto taxikářů, muslimskou mešitu a za benzínkou, právě tam, kde mezi tamními "restauracemi" a obchůdky běhají slepice s kuřátky, odbočím. Dostávám se na klidnou cestu, kde zvolním tempo a kochám se krásnou zelení okolo, vyhlížím chameleony na jejich oblíbených stromech, zdravím děti, které jsou do naší Kuwindské salesiánské školy. Procházím kolem kukuřičného pole a na jednotlivých rostlinách marně pohledem hledám kukuřice. Vidím jen prázdné slupky. No, mít kukuřičné pole hned vedle slumu není zrovna prozíravé. Ledaže by majitelem byl velmi prosociální člověk. Z mých úvah mě vytrhne hromada odpadků, kterou obejdu, projdu mezi ovcemi a kozami, ze slušnosti kývnu na místní štamgasty, kteří snad po celý den stráží vstup do kuwindského slumu s láhví v ruce a už z dálky na mě volají. Scházím z cesty, kterou si tu nechali vybudovat majitelé vil v okolí a jdu po bahnito-kamenité cestě ranního slumu. Pekaři již prodali všechny mandazi (druh pečiva), které si pracující ráno kupují, když vyráží do zaměstnání. Maminky perou v umyvadlech prádlo, aby stihlo do večera uschnout, malé děti se kolem nich batolí. Majitelé smíšeného zboží otevírají své krámky. "Habari, mama" "Dobrý den, mama". Zdravím stařenky a matky, které míjím. Některé odpoví s vlídností, jiné se jen se zvláštně chladným odstupem podívají. Přeskakuji zapáchající potůček ze splašků i odpadky, které ho místy zanáší. Stočím pohled po špinavých kačenách, jež se kolébají hned vedle. Pozdravím starou prodavačku slepic, která má nové zboží, zamávám maloškům stydlivě se choulícím za maminčinými sukněmi a vydám se do uličky mezi plechové chýše, která vede k mému cílí. Mezi rovnými střechami vyčnívají tři "věže" velkého, bílého stanu. Dřív se na tom místě nacházel katolický kostel, ale před třemi roky celý slum kompletně lehnul popelem a s ním i Boží chrám. Vedle tohoto stanového kostela se choulí malý domeček, se dvěmi malými, temnými místnostmi. A právě tam vedou mé kroky.

"Teacher Jane, teacher Jane!" (učitelka Jane, učitelka Jane!) slyším radostné volání dětí, které sotva zahlédnu mizíce v tmavé třídě. Otevírám železnou branku a s prvním krokem vstupuji do naší salesiánské školky, kterou navštěvuje 54 dětí z Kuwindského slumu a nedaleké massaiiské vesničky. Děti se postupně scházejí, odevzdávají učitelkám domácí úkoly a sedíce v lavicích čekají na zahájení dalšího školkovního dne 😊

"Good morning children." Good morning tearech Rose, teacher Angeline and teacher Jane. How are you?" (Dobré ráno děti. Dobré ráno učitelkou Rose, Angeline a Jane. Jak se máte?)" Třídou se rozezní sborový pozdrav, tak typický pro keňská školská zařízení. A po něm následuje krásně živá, africká část. Učitelka společně s dětmi zpívají svahilské, či anglické ukazovací písničky. Děti u toho skotačí, malí se učí od starších, i když třeba ještě jednotlivým anglickým slůvkům nerozumí. Asi po dvaceti minutách tohoto hudebního tělocviku učitelka zvolí klidnější písničku, skrze kterou děti krásně zklidní, usadí do lavic a první část hodiny zakončí společnou modlitbou za děti na celém světě. V ní prosí Boha, aby je chránil před hladem, válkou a aby mohly žít spolu s rodiči v radosti, lásce a pokoji. Až mě mrazí vidět tyto mrňousky ze slumu, kteří moc dobře znají jeho odvrácenou, krutou tvář, jak se dokáží upřímně modlit za druhé děti, a ještě s takovou touhou a odhodláním... Pak následovalo společné citování povzbudivých veršů z Bible, které se děti učily nazpaměť. Mají jim dodávat odvahu, odhodlání a naději v těžkých životních okamžicích.

Po úvodním společném programu se celá skupina dětí rozdělila na dvě. Starší předškoláci odešli do vedlejší třídy, kde začala příprava na vstup do školy. Zatímco v předškolní třídě děti už plynule četly, počítaly do 20, psaly ve dvou jazycích (anglicky a svahilsky) a za špatné nebo nepohotové odpovědi dostávaly rákoskou po rukách, já si užívala ve třídě se super milou paní učitelkou a mezi malošky, kteří se učili sedět v lavicích, aniž by se u toho hašteřili (to víte, když na jedné lavici sedí pět dětí a na stole mají tolik prostoru k psaní, že se jim tam vleze pouze 1 list o velikosti A5, tak to dá zabrat i těm nejklidnějším dětem), psát jednotlivá písmenka, poznávat číslice, tvary, barvy. A to vše v obou státních jazycích. Ať jim byly 3 roky, nebo 5.

Naše baby class (třída pro malošky) byla super 😊 Paní učitelka moc pěkně pracovala s emocemi i skupinovou dynamikou ve třídě. (Mimochodem, když chcete vést skupinu afrických dětí, emoce a práce se skupinovou dynamikou jsou to nejlepší, jak je dokážete uklidnit, navnadit i motivovat. Moc ráda jsem je při výuce používala 😊). Co mě ze začátku překvapilo, děti se tam učí skupinově - učitelka, nebo jedno dítě předříkává písmenka napsaná na tabuli a ostatní je sborově opakují. To samé číslice, tvary... Žádné individuální zkoušení. A to klidně celou půlhodinu, pořád dokola. Každý den. Po takovém sborovém nácviku paní učitelka napíše do sešitu každému dítěti cvičení, které odpovídá jeho schopnostem. Ty si pak děti samy vyplní a donesou jí je zpět ke kontrole. Žádné učebnice, žádné pracovní listy. Jen sešit, tužka a guma. Z toho, co se děti za školní semestr naučí, pak na konci píšou testy, které jsou skutečně nekompromisní. Žádné výjimky, žádné vysvětlivky, žádný čas navíc. Během vyučovacích hodin jsem dostala za úkol sedět s těmi nejmenšími, nebo dětmi, které potřebovaly víc času na pochopení látky. A tak jsme se učili držet tužku, psát písmenka, nepsat číslice zrcadlově obráceně, vzpomínat si na abecedovou básničku, abychom si uvědomili, které písmenko následuje po "d like doll" ("d jako panenka"). Ráda jsem pozorovala, jaké posuny děti dělají, jak pěkně pracují, když se nebojí, že by mohly být za špatnou odpověď potrestané, jak se dokáží krásně zklidnit... A tak jsem si užívala naši skupinku plnými doušky, až si mě jednou paní učitelka zavolala, abych jí poradila, jak trpělivě pracovat právě s těmi dětmi, které se u ní ze strachu zamlknou, zatímco u našeho stolečku pracují pěkně a relativně bez chyb. Jakou radost jsem měla z toho, že jsem jí mohla poodhalit jiný způsob práce s dětmi a že byla těmto myšlenkám tak otevřená.

Když měly děti splněno, čekala je vzdělávací výtvarka. Měla jsem za úkol připravit pro ně nějaké procvičování, při kterém mohli vymalovávat, spojovat obrázky, písmena... A tak se každé úterý těšily, jaké nové obrázky pro ně přinesu. Některé děti byly rychlíci, jiné si detailně vyhrávaly s každým tahem, volily rozvážně barvičky... Po naší pestré aktivitě čekala děti jejich nejaktivnější část vzdělávacího dne - přestávka. Tu trávily venku. Běhaly, skákaly, honily se, lozily po zídce, hrály si, hádaly se, padaly, plakaly, znova se zvedaly a pokračovaly ve hrách. A já byla mezi nimi. Za začátku mě překvapovalo, jak jsou tyto děti odlišné od našich street kluků. Méně samostatné, více uvolněné a dětské. Snáz důvěřovali cizím lidem, nevyžadovaly tolik pozornosti, nesedávali smutně v koutku. Daleko častěji plakaly, při každém pádu, bitce, lehké ráně rákoskou... Jedli podstatně menší porce a občas si jídla nevážily. Měly vlastní batůžky, láhve na čaj, krabičku na oběd i pevné boty. Nemívaly hnisající zranění ani jiné kožní nemoci tak typické pro naše street kluky, nebyly podvyživené. Některé dny se děti dokázaly bavit celou dobu malými kouzelnickými triky, co mě naučili naši starší chlapci z první langatské skupiny, a přemýšlet nad tím, jak je možné, že se ten kamínek nepozorovaně přestěhoval z pravé ruky do levé. Náramně jsem se bavila teoriemi dětí, o tom, že kamínek ožil a že jim tajně proběhl pod svetrem... "And teacher Jane, how is it possible this stone is respecting you and not me..." (A učitelko Jane, jak je možné, že vás ten kamínek poslouchá, ale mě ne...?" Jiné dny stály řady dětí s nataženou rukou, protože probíhalo slavné "Vařila myšička ugali". Některé dny jsme si s dětmi jen tak hráli, honili se, povídali si... A užívali si dětských radovánek.

Jednou jsem se ocitla ve chvíli, kdy se dva kluci porvali. Max, který bitku vyprovokoval, dostal od toho druhého takovou ránu pěstí, že mu rozrazil ret a do písku pod ním se vpíjely kapky krve. Ten druhý chlapec, Peter, byl sirotkem a bydlel v nedalekém sirotčinci. Měl za sebou těžký životní příběh, proto byl spíš zamlklý a děti ho mezi sebe moc nebraly. Zato Max byl temperamentní lídr, který bydlel právě v tom slumu, kde se školka nacházela. Ačkoli bitku vyprovokoval, dětský soud, který na místě vzniknul, rozhodl, že viníkem je Peter. A tak se na něj pověsilo pět jiných dětí a násilím ho odvlekli, jako odsouzence, k učitelce. Ta si vyslechla obvinění a Petra zbila. Ne nijak drasticky, ale natolik citelně, že se na tvářích Petera objevily obrovské hrachy slz. Když jsem otočila hlavu, spatřila jsem Maxe, jak stojí hrdě opodál a s úsměvem si libuje v Peterově trestu. Zarazila mě ta jeho škodolibost, a tak, když procházel okolo mě, vyzvala jsem ho, ať zajde za tou vyučující pro trest i on. Vždyť to byl právě on, kdo bitku vyvolal. Max nechtěl. A čím víc se rozčiloval, tím spíš si jeho chování vyučující všimla. No nakonec jí se sklopenou hlavou přiznal, jak celá situace vznikla a za chvíli cítil i on to, co před malým okamžikem tak přál Peterovi, v jehož očích jsem následně mohla číst skromné "díky". Celý den jsem pak přemýšlela nad touto událostí. Nad dětským soudem, nad chováním dětí k odsouzenému. Nad touhou po nějaké formě spravedlnosti a potrestání viníka... Museli to velmi dobře znát z domovů, věděli, co dělají. Mrazilo mě z toho, no zároveň jsem si vybavovala slova těch, co mi říkali, že ačkoli má Keňa soudy, policii, vojáky, lidé se u nich práva, ochrany ani spravedlnosti nedomohou. Spíše naopak. A tak se musí postarat o sebe sami. Každý slum má svou domobranu, každá část slumu svůj vlastní gang, který jí poskytuje "ochranu" za drsných podmínek. A tak se stává, že na veřejnosti zlinčují zloděje, zabijí vraha... Na jednu stránku člověka děsí ta nemilosrdná spravedlnost nepřipouštějící možnost nápravy, no na druhou stranu, kde nejsou hranice a jasná pravidla, není ani bezpečí, pořádek a klidný život.

Ve školce jsem se ještě setkala s jedním příběhem, který mi rezonuje v mysli dodnes. Mezi dětmi v naší baby class byl jeden chlapec s mentální retardací. Nemluvil, vydával jen skřeky, neuměl chodit na záchod, takže se mu děti věčně smály, protože měl v lepším případě denně mokré školní kraťasy a punčochy až po boty. V tom horším byl obsypaný mouchami, a protože byl náramně cítit, musel sedět venku pod stromem. Nechápal látku, ale moc rád trávil čas mezi dětmi. Krásně se usmíval a vždycky za mnou přiběhl, aby mě vzal za ruku. Někdy nás všechny okolo radostí poprskal, jindy byl tichý a nehnutě seděl na lavičce. Rád se zapojoval i do přestávkových her. Zpočátku se mu děti hodně smály, zvlášť jedna skupinka starších děvčat. A Pochopitelně se smáli i mě, když jsem ho vedla za ruku domů. No postupem času s tím přestaly a Vincent byl rád, že má i jinou pozornost, než jen tu negativní. Zkoušeli jsme spolu hledat nové kamarády mezi dětmi. Sem tam úspěšně, sem tam méně, no z nás ale kamarádi byli i tak 😊 Jednou mě zastavil jeden muž, když jsem šla s dětmi a vedla Vincenta za ruku. Ptal se mě, jestli vím, že to dítě je blázen. Odpověděla jsem, že vím, že je jiný, ale že je to moc fajn dítě, a tak není důvod ho od sebe odhánět. Pán se na mě překvapeně podíval a odešel. Vincent mě "nutil" zjistit, jak je to v Keni s dětmi a lidmi, jako on. Často jsem nejrůzněji zdravotně postižené potkávala v ulicích centra žebrat, osamocené, nemocné, s uhýbavým pohledem, nebo očima sklopenýma tak hluboko do země. Ti, co se mohli pohybovat, měli na rukou pěnové nazouváky, aby mohli "chodit rukama" a přitom hrkali plastovým hrnkem, v němž měli pár drobáků. V davu byli neviditelní až do té doby, kdy jste se ocitli přímo před nimi. Ten pohled, jak se "plazili" po zemi, zabolí. Kam se poděla jejich lidská důstojnost? Invalidní vozíky jsem viděla snad jen tři za celý rok. Ty nejstarší modely. O bezbariérovosti Keňa snad ještě nikdy ani neslyšela. Jiní, kteří na tom nebyli "tak dobře", polehávali kolem chodníků, na mostech... a čekali na milost nebo nemilost okolí. Tak bezbranní a zranitelní... Až jsem se jednou dostala do střediska, které vedly sestry Matky Terezy. V domově pro zdravotně postižené byly ženy a dívky všech možných postižení. Zařízení nás Evropany asi hodně zarazí, protože se tam zastavil čas ještě někdy hluboko v minulém století. No na Africké poměry a vůbec možnosti sester to byla výhra v loterii, která zajišťovala těmto lidem bezpečí, teplo, sucho, pravidelnou stravu, hygienu. To, co by venku nikdy neměli. A tak jsem se dozvěděla, že když se narodí postižené dítě, lidé ho mohou bez sebemenších problémů zabít. A děje se to. Jiní si je nechají a skrze jeho postižení vydělávají peníze - zneužívají je k žebrání. Dostala se ke mně i informace, že postižení lidé jsou zneužívaní, stejně tak, jako unášené chudé děti, k žebrání. A to tou formou, kdy jsou "pasákem" rozváženi na konkrétní místa, kde celý den na slunci, bez vody a jídla, žebrají. Pak jsou opět svážení a obraní o všechen výdělek. O podmínkách, v kterých tito lidé, nebo děti žijí, nebo o krutosti na ní páchané mnozí snad ani přemýšlet nechtějí. Podobně těžký život mají v Keni i albíni. Jestliže se rodině narodí albínské dítě, je vnímáno jako její prokletí. Stejně tak, jako u zdravotně postižených dětí, mají rodiče právo dítě zabít. Současně je však jejich tělu připisovaná magická moc. Proto se stává, že jsou albíni na objednávku zabíjeni. Jejich části těl jsou pak nakládány a prodávány bohatým lidem. Ti věří, že jim přinesou ještě větší bohatství, štěstí a úspěch. Během své dobrovolnické služby jsem se setkávala se dvěma bílými černochy. Mladým, zámožným mužem, jenž bydlel kousek od našeho centra a nikdy se nepohyboval po ulici sám. Druhou byla starší žena, žebračka. Ačkoli oba žili v tak odlišných podmínkách, byli si rovní. Víc, než ostatní lidé. Magie i okultismus mají v Keni stále silné slovo. Jaká bude budoucnost malého Vincenta, kterého jsme zkráceně volali Vini, netuším. Jeho třídní učitelka mi jednou vyprávěla o jeho rodině. Mluvila o nich pěkně a zmínila, že má dobrou maminku, která se o něj postará. Že podle ní na ulici neskončí. Moc mu přeji, aby to tak bylo. Aby zůstal i nadále tak šťastným a pozitivním člověkem, byť ve svém světě, i když vyroste.

Po přestávkách následovala příběhová hodina 😊 Všechny děti se opět setkaly v jedné třídě, posedaly si do lavic a napjatě poslouchaly příběhy, které jsem jim každý týden přinášela. Jak jsem byla ráda, že jsem si s sebou do Keni vzala česko-anglickou obrázkovou knížku českých pohádek. Po každé pohádce následovala diskuze o tom, jaké ponaučení si děti mají z pohádky donést a jak ho žít u nich doma. No a na závěr celou pohádku i diskuzi jedna z vyučujících přeložila pro ty nejmenší do svahilštiny. Keňské děti milují příběhy. Poslouchají je s naprostou tichostí, hltají každé slovo, citoslovce, obrázek, pohyb, který do příběhu vložíte... Moc rádi se k nim vrací, vzpomínají na hrdiny. Rádi nad nimi diskutují, vymýšlejí další konce... Kéž bychom i my nacházeli v pohádkách tolik moudra a odpovědí, jako oni.

Když se slunce vyhouplo na nejvyšší dob oblohy a stíny byly nejkratší, nastal čas oběda. Přijel jeden pracovník z Kuwindy, který dětem přivezl na kolečkách čaj a gideri (uvařené fazole a kukuřice), jež si děti odnášely domů. U některých dětí to bylo jediné jídlo denně. Když se na obzoru objevila jeho silueta, děti se hned nadšeně seřadily do řady, umyly si ruce, společně s učitelkou se pomodlily a pak už jen čekaly, až na ně přijde řada.

Já si vzala batoh, rozloučila se s učitelkami a společně s dětmi jsem se vydala směrem v dalšímu salesiánskému centru Bosco Boys Kuwinda, kde mě už celý dlouhý týden čekali naši kluci, kteří byli do tohoto střediska od nás z Langaty přeložení koncem ledna (viz příběh Který Tě, panno, na nebe vzal). Moc jsme se na sebe těšili a úterky vyhlíželi už od středy. Byla to krásná, milá setkání, společné chvíle, radosti i starosti. Práce i hry, modlitby, povídání si... Nezapomenutelná přátelství, loučení i vítání. Je jedno, jakou aktivitu jsme dělali. Nejdůležitější ze všeho je, že jsme byli spolu. Že jsme měli čas pro sebe navzájem.

Na závěr tohoto vyprávění bych se s vámi chtěla rozloučit myšlenkou, že děti (a je jedno, jak staré jsou) nejsou jen naše budoucnost, ale i přítomnost. Darem, který nám byl svěřený a my za něj neseme zodpovědnost. Jsme těmi, kdo je utváří, kdo je ovlivňují a učí, i když to sami v danou chvíli nevnímáme. A tak nezapomínejme, jak velmi důležitý je náš čas, láska a osobní příklad, který dětem dáváme. Náš život tady a teď mění jejich životy i budoucnost.