Ostrůvky keňské divočiny

Ostrůvky keňské divočiny

Keňa je v Evropě známá jako perla panenské, africké přírody. Země plná zvěře, akácíí, savan, romantických západů slunce, které tu a tam protnou siluety žiraf... A do toho všeho se z dálky ozývá bubnování a podmanivé africké zpěvy polonomádských pasteveckých kmenů. Popravdě si myslím, že to cestovní kanceláře skutečně přehánějí, když se nám snaží vnutit tento idylický obraz Afriky. Přesto jsem i já měla to štěstí, že jsem mohla občas opustit hlučné, špinavé a neřestné Nairobi a vydat se do mírné, klidné a vítající náruče přírody.

Někdy se mě lidé ptají, jaká je v Keni příroda, jestli jsem viděla slony, nosorožce a jiná zvířata, která známe z knih,, dokumentárních filmů... Myslím, že příroda je neskutečně kreativní, houževnatá, dokáže se v řadě podob přizpůsobit podmínkám, které jí člověk nastavil. O tom jsem v podstatě vyprávěla v jednom z předešlých dopisů s názvem "První oloupení i setkání s králem Odede." Psala jsem o zvířatech, s nimiž jsem se setkala během mé roční dobrovolnické služby našem středisku. Skutečně můžete v hlavním městě nalézt řadu krásných zvířat. Kolonie snovačů, nebo obrovských marabu hnízdících nad hlavní cestou, žáby, hady, veverky, kočkodany, paviány... Stačí mít oči otevřené. Pak se ale zamyslíte, v jakých podmínkách přežívají. Vidíte ty nekončící hromady plastových odpadků okolo cest, aloe a trnité akácie poseté plastovými sáčky. Vidíte ty řeky a potůčky plné pet láhví, plastů, rozmanitého tlejícího odpadu povalujících se na březích. S vážností se díváte na podivnou barvu vody, která připomíná něco mezi ryflově modrou, zelenou a šedou... A v tom se brodí ibis. Špinavý, zašlý, opelichaný. Lidé v Nairobi mluví nepěkně o marabu, protože žijí na smetištích, požírají odpadky, mršiny... Jsou takovými uklízeči, kteří odvádí tu nejšpinavější práci. Nairobští jedinci skutečně nemají pěkný, ani zdravý vzhled. Jenže jsou to právě lidé, kteří jim dávají tyto podmínky k životu. Náramně jsem si užívala pozorování těchto velikánů v jednom tanzánském parku, kde byli krásně čistí, vitální, silní. Jejich bílé hrudě zářily do dálky. Nicméně i přesto, že se Nairobi topí v odpadcích, smogu, přelidnění... tam najdete život. Život, který se nevzdává.

Několikrát se mi podařilo z hlavního města vycestovat. Měla jsem rozmanité cíle, menší národní parčíky, kráter sopky, jedno z největších jezer v Keni, skalní útvary a vřelé prameny... Všechny však spojovala jedna věc - cesty, které měly více méně stejný scénář. Lemovaly je odpadky. Zástupy plastových sáčků, papírů, a řady dalšího materiálu, který Keňa nedokáže recyklovat, ani zpracovávat. Stává se z ní země, do které bohaté státy bezohledně vyváží své výrobky, aniž by se kdokoli z nich staral o to, co s odpadky. O likvidaci místních výrobců a pěstitelů dovozem těchto laciných a nekvalitních produktů ani nemluvě.

Keňa je velice rozmanitá země s obrovským přírodním potenciálem. Naleznete zda pouště, polopouště, chladné horské oblasti, mokřiny, lesy, úrodné nížiny, pláně, vlhké, teplé, přímořské oblasti. Až vás překvapuje, kolik přírodního bohatství jí bylo svěřeno a kolik pestrých krajin se vám za dobu cesty ze severu na jich míhá před očima. Dá se zda pěstovat obrovské množství plodin s různými nároky. Vydáte-li se na jih a jihozápad, budete projíždět nekonečnými pastvinami s nesčetnými massaiiskými stády krav, ovcí a koz. Jsou oblasti, kde hodiny nenarazíte na nic jiného, než rovinu s nízkými trnitými keříky, kameny, spasenou trávou, a malé, massaiiské vesničky. Marně však mezi keříky hledáte nějaké zebry, žirafy, nebo jiná větší divoká zvířata. V jiných rovinatých částech naleznete obrovské lány pšenice, kukuřice. Vydáte-li se do hor, vystřídají pastviny čajové, kávové plantáže, případně pole s drogou Miraa, na níž je obrovská část Keňanů závislá. V některých oblastech na jejím vývozu stojí celá místní ekonomika, vybodovalo se letiště, aby se mohla vyvážet i do okolních států.... Jak často jsem ty prázdné, hnědé oči s modrým lemem okolo duhovky vídala... Na jiných místech potkáte slavné keňské skleníky, kde se pěstují miliony růží. Ty se následně vyváží snad do celého světa. Jen málokdo z kupujících ale ví, kolik chemie a umělých hnojiv se do růží v jejich extrémně urychleném životě vpravuje. Mlčí se o tom, že dělníci ze skleníků často umírají na otravu těmito chemikáliemi. A tak za slavnými květy stojí zástupy sirotků, kterým naše potěšení vzalo rodiče. Voda z těchto skleníků je nekontrolovaně vypouštěná do okolních jezer, jako je třeba nádherné jezero Naivasha, které ale postupně zarůstají právě díky umělým hnojivům, a nenávratně mění svoji tvář. O snižující se kvalitě a narůstající závadnosti vody a tedy i životním prostředí pro všechny vodní živočichy a rybáře žijící okolo nemluvě. Kolem pobřeží Indického oceánu můžete protínat desítky kilometrů obrovské sisálové plantáže, nebo plantáže cukrové třtiny. Ve středu země naleznete rýžová pole, oblasti zaměřené na pěstování ovoce, zeleniny. A mezi tím vším se choulí malá, vesnická políčka, okolo hliněných domků běhají kvočny s kuřátky, sem tam nějaký pes, kočka. V Keni naleznete také obrovské plochy půdy, kterou skoupily jiné státy a drancují je pro prospěch své země. Z těchto oblastí byli vyhnaní i původní obyvatelé, pro divokou přírodu tu tím spíš není místo. A pak jsou samozřejmě i lomy, těžařské oblasti, fabriky na zpracování kamene aj.

Přes to všechno jsou v Keni i místa, kde si připadáte "jako v Africe". Národní parky jsou skutečně okouzlující. Potkáte tam obrovské množství zvířat, až se vám tají dech. Máte možnost vidět je mnohem blíž než naše srnky na polích. Cítíte jejich vůni, slyšíte jejich frkání, nestačíte ze sebe odhánět mouchy, které obklopují pakoně a zebry, máte pocit, že za pár okamžiků se jich snad i dotknete. Chvíli vám trvá, než si uvědomíte, že to není sen. Že skutečně hledíte zebře do krásných očí s dlouhými řasami. Že před vámi pózuje elegantní žirafí rodina. Že na vlastní oči vidíte naparovat se přesně takového pštrosa, jako byl ten ve filmu "Bohové musí být šílení". Ujistíte se v tom, že na hyenách musíte jejich krásu cíleně hledat a že byste ji opravdu venku sami potkat nechtěli, protože má tak podlý pohled a zrádný hlas, kterému byste nevěřili ani za nic. S vděčností se snažíte dýchat a prožívat každý okamžik, cítíte žhavé slunce na kůži a v duchu děkujete Bohu, že máte možnost vidět tu krásu na vlastní oči a stát uprostřed toho všeho. Jak vděčná jsem byla za tuto možnost, o které se mi ani nesnilo. Jenže pak se podíváte okolo a zjistíte, že vedle vašeho auta stojí dalších deset, dvacet, padesát. Že se pozorování zvířat změnilo na hon za fotografiemi, zážitkem, odškrtáváním si v seznamu, co všechno jste již viděli a na kolik metrů. Že se váš místní řidič, stejně jako desítky dalších, místo toho, aby jezdil jen po vyznačených stezkách a nezasahoval do běžného života zvěře, řítí hlava nehlava za lovícími gepardy. Že z druhé strany křovin, v nichž se skrývá nosorožec, jsou další auta, která se ho snaží nahnat turistům pod nos. Že váš řidič zběsile protíná vyplašené stádo kopytníků, abyste z této jízdy měli adrenalinový zážitek, o který vy ale vůbec nestojíte. Vybavují se vám vzpomínky, když jste slýchávali o tajném nočním vypalování národních parků, aby se naháněla zvířata turistům i za tu cenu, že zemřou hlady a vyčerpáním na spasených pláních a tím víc vás děsí reálnost, která dostává svou podobu. Z lovců se stává kořist. Přirozenost je ztracená, tak jako plachost. Nemine ani pár kilometrů, abyste na nějaké zvíře nenarazili. A vám v mysli běží otázka, jak je to možné. Sotva co jste se ocitli za branou parku, taková změna. Zvířata jsou z běžné krajiny vytěsněná do omezeného prostoru, kde na nich těží vláda a s vidinou velkých financí pak volá do světa, jak chrání volnou přírodu. Tak tohle je ta slavná Massai Mara? Děkuji, nechci být součástí toho všeho. A přeci jen, když člověk zjistí, že slony, žirafy, zebry a další okouzlující, majestátní zvířata v běžné přírodě mimo národní parky téměř vůbec nepotká, zaplaví ho pocit marnosti. Pocit smutku, že tohle je přeci jen relativně bezpečné místo, kde mohou africké perly ještě nějakou dobu přežívat. A jestli že zmizí, jako řada dalších národních parků v Africe, už nebude, kde žít. I když se vám vybavují nervózní lvice mrskající ocasem a schovávající mláďata do skal, znuděný pohled lva, kterého jste přijeli navštívit k místu jeho odpočinku, splašené zebry, ohrožené frkání a dusání kopyty buvolů... Až by člověk zaplakal nad vydrancovaností tamní krajiny. Až postupně jsem pochopila, proč místní nazývají návštěvu národních parků "Hrou". Vždyť tady přeci o nic jiného nejde.

Trochu jinou podobu mají národní parky, kam se můžete vydat pěšky, nebo na kolech. Jsou to opět ohraničené oblasti, kde se nachází nějaká přírodní zajímavost, jako kráter sopky, horké prameny, skály, jezera s hrochy, plameňáky aj. Pohyb v těchto parcích je bezpečný, všechny šelmy byly vyvražděny a ostatní zvířata zde přeci jen mají ještě nějakou plachost, takže se vzdálenost mezi vámi a jimi zvětší na pár desítek metrů, ne jednotek. A kdybyste se přeci je necítili bezpečně, je někde možné zaplatit si i ostrahu se zbraní, nebo průvodce, která vás stoprocentně ochrání. Jako v každé přírodní zajímavosti i tady zaplatíte u vstupní brány nemalé vstupné (pokud pobýváte v Keni déle, než 6 měsíců, tak zlevněné rezidentské a to už skutečně stojí zato počkat si 😊). V těchto místech není ani tolik turistů, a tak máte možnost odpočinout si i od přelidnění a ponořit se do tiché, blahodárné náruče přírody, nechat se ovívat africkým vánkem, zastavit, kde chcete a kdy chcete. Stoupat na samotný vrchol odpočívající, sopky, pozorovat přírodu zblízka, přivonět si ke květům, obdivovat pestrost četných motýlích křídel, poslouchat ptačí zpěv. A sem tam potkat všudypřítomná massiiská stáda, pro které neplatí žádné vnější příkazy a zákazy, ani ten spásání ploch národních parků. Nicméně po tom všem, co už jste v Keni zažili, se jen pousmějete nad keňskou zvláštností, kývnete pastevcům na pozdrav a dál si užíváte té tiché, krásné, kouzelné svobody.

Jiné ostrůvky keňské divočiny, z nichž se však postupně též stává byznys výrazně měnící jejich tvář, naleznete na pobřeží, kde si můžete pronajmout loďku a průvodce. Ten vás vezme k útesům, pozorovat pestrost mořského života. Aby vás tito drobní "živnostníci" navnadili, prochází se po plážích, kde kromě námluv provozují i nabízení těchto výletů, nosí v dlaních rozmanité korýše, hvězdice, ostnaté ryby a jinou mořskou faunu, kterou tím pro zisk odsuzují na smrt. Když ale na pláži vydržíte až do večerního odlivu, naleznete v romantickém západu slunce řadu těchto drobných mořských tvorů i na břehu, v odkrytých tůňkách, odhalených skaliskách, rostlinách... zadarmo a bez ničení přírody 😊

Z počátku mé dobrovolnické služby jsem se divila názoru keňanů, že zvířata jsou na zabití a následně v lepším případě na snězení, jiný užitek v nich nevidí. A to platí jak o divokých ptácích, holátkách v hnízdech, tak o hroších, antilopách... Často jsem s našimi chlapci diskutovala, co by se stalo, kdyby zabili všechny žáby na světě, nebo všechny ibisy... Byla to sranda a skutečně jsem si dětské otázky typu "proč" (nezabít opici, nebo nechat toho nosorožíka letět...) náramně oblíbila 😊 Až později, když jsem nahlédla do života lidí v Nairobi, jsem to pochopila. Jak je můžeme odsuzovat a chtít po nich, aby měli úctu ke zvířatům a přírodě, když sami neznají hodnotu lidského života a jeho váhu. Sami žijí v tak krutých podmínkách, ponížení... K nim samotným snad ani nikdo úctu neměl. Jak mohou dávat něco, co sami nezakouší. A tak jsem se jednou ocitla v sloním sirotčinci. Je to jedna z nejznámějších atrakcí, kde vláda "zachraňuje" sloní sirotky v celém věkovém spektru, jejichž rodiče se stali obětmi pytláků. Každý slon má své jméno, srdceryvný příběh s dosavadním šťastným koncem, který denně poslouchají stovky turistů. Ti zde nechávají tisíce za vstupné, vhazují do kasiček... Ten samý scénář naleznete v pár kilometrů vzdáleném zvířecím sirotčinci. A přitom téměř před branami naleznete lidské sirotky. Hladové, špinavé, ponížené, které kde kdo odežene klackem, zamumláním, gestem. Copak má člověk tak mizivou hodnotu? Copak si nezaslouží ani ten kus chleba, který dostávají na svačinu dvě vypasené sviňky spokojeně se rochnící v blátě za branou svého výběhu, u nějž jsou vylepené fotografie z oslav jejich narozenin (dne nalezení) a které je každoročně oslavují zeleninovým dortem? Jak pak můžeme v dalších generacích budovat úctu k přírodě a vést je k tomu, aby ji chránili?

V polovině mé dobrovolnické služby jsem dostala povzbudivý e-mail od našeho pana faráře, otce Františka. Vylévala jsem si srdce nad krutostí keňanů, z které mě tolik mrazilo. On mi tehdy vyprávěl o mladosti církve v Africe ve srovnání s Evropou a o stále silném dopadu působení křesťanských hodnot na Evropu, jako je láska, vzájemná úcta, respekt k životu i k přírodě, lidská důstojnost... Jsou to hodnoty, které jsou nám, Evropanům, více méně vlastní. Ale v Keni to tak není. Jak můžeme očekávat, že to, co si u nás předává tolik generací, k čemu jsme byli po staletí vedení, nalezneme i v Keni, která má historii zalitou krví, otroctvím, válkami a bojem o přežití...? Tato jeho myšlenka mi pomohla porozumět i vztahu keňanů k přírodě a nesoudit je, byť se jejich myšlení ve vztahu k přírodě může zdát nám Evropanům naprosto zavrženíhodné.

A tak bych se na závěr tohoto článku chtěla opět vrátit k hlavnímu tématu, které mě po celou dobrovolnickou službu provázelo, a to k lásce. Dokud si lidé zdravě neuvědomí svoji hodnotu, důstojnost, nenaučí se respektovat druhé, nemůžeme od nich očekávat ani to, že budou mít úctu k přírodě a chránit ji. Jak moc bych si přála, aby se ty ostrůvky keňské divočiny, které se postupně zmenšují a jejich břehy postupně zaplavuje lidská sobeckost a touha po penězích, dál už nezmenšovaly, ale naopak rozpínaly své hranice. K tomu ale vede jediná cesta - přes lidské srdce. Kéž se nám ji podaří nalézt i ve svém okolí.