Pouštní oáza mé duše

Moji milí čtenáři,

nejdelší prázdniny v mé dobrovolnické službě jsou za mnou, a tak bych se s Vámi chtěla podělit o radost a osvěžení, kterou mi přinesly. Ačkoli mé původní plány byly cestovatelské, většinu dní jsem strávila v Langatě vypracováváním odborných prací pro středisko, které pomalu, ale jistě prochází zásadními změnami. První část mé dobrovolnické služby byla hodně, ale vážně hodně náročná. Přijela jsem do neklidných vod, zažila jejich bouření, prudké vlnobití...Kolikrát jsem si z těch vysokých vln škaredě lokla, kolikrát se mnou smýkaly o ostré útesy lidské zloby, kolikrát jsem se ocitla tak, ale tak hluboko pod hladinou. Kolikrát jsem musela bojovat s beznadějí, pocitem marnosti, strachem... Kolikrát jsem ztratila světlo majáku, který by mi dodával odhodlání statečně plavat navzdory tomu všemu dál, i sílu postavit se dalším vlnám i útesům... Až jednou přišla doba jako vystřižená z nějakého dobrodružného filmu. Přesně ta scéna, kdy se urputný boj lodní posádky o přežití s rozbouřeným oceánem skončí tím, že se změní hudba a na hladině zdánlivě bezbřehého oceánu mezi troskami zničené lodě leží bezvládné tělo potenciálně přeživšího trosečníka. Člověk by už mohl čekat titulky, jenže právě v ten okamžik to přijde. Ostrov. A s ním i nová naděje, odhodlání, síla plavat dál navzdory ranám, slané vodě v očích. V mém případě to byla poušť, tedy přesněji polopoušť na severu Keni :-)

To tak bylo jedno brzké páteční ráno a já jela s naším panem ředitelem, salesiánským knězem - otcem Lukem, na imigrační úřad vyřizovat prodloužení víz. Při zpáteční cestě jsme se stavili na salesiánském vedení pro celou východní Afriku. Slovo dalo slovo a netrvalo ani 5 minut a obdržela jsem pokyn: Jane, pojď, jedeme zpět do Langaty (střediska, které je mým domovem). Tam budeš mít 30 minut na to, aby ses sbalila. Pak pro tebe přijedu a předám tě tomuto knězi, který Tě vezme na víkendový výlet na sever Keni, do města zvaného Marsabit. Doma jsem tedy nadšeně a rychle posbírala usušené prádlo, zalila zahrádku, nakrmila kocoura Felixe a svěřila mu do misky zásobu stravy na víkend, rychle se najedla, sbalila si do malého batůžku nejnutnější věci na víkendové přežití a vydala se. Jenže při předávání se otcové domluvili, že to nebude jen víkendový pobyt v Marsabitu, ale že mi pak zajistí i přesun a týdenní pobyt v polopouštním městě Korr, kde působí dvě slovenské dobrovolnice Anička a Monika, abych si od těch těžkostí v Langatě odpočinula a nabrala síly na závěrečný a nejdůležitější dokument, který mi ležel na srdci jako balvan, nebo spíš celá skála a který jsem začala s Patrickem předešlé dny konečně tvořit. V ten okamžik mi fakt zatrnulo. Takové překvapení jsem vážně nečekala. Týden? Říkali víkend. Hospodyňky, znáte ten pocit hrůzy, kdy je ovoce, zelenina na lince, sklizeň prvních ředkviček na záhonku, uvařené jídlo v ledničce, nezajištěné zalévání zahrady a krmení Felixe a naráz musíte na týden odjet... Nevzala jsem si ani počítač, abych mohla pokračovat na rozdělané práci, kterou jsme měli během toho týdne dokončit, protože Patrick se měl vracet zpět na Madagascar a já mým odjezdem měla ztratit i možnost naposledy se s ním rozloučit... No nakonec se mi po probrání z prvotního šoku podařilo téměř všechny tyhle nezbytné záležitosti zajistit díky ochotě a vstřícnosti jiného super salesiánského kněze z Indie. Pan ředitel s Marist bratry domluvil posud odletu Patricka o 14 dní a já se vydala na Sever Keni, který je opředený příběhy o bojích, nepokojích, hladu, smrtícím suchu...

Víkend v Marsabit utekl jako voda a v pondělí ráno mi přišla zpráva, že ve tři odpoledne mám domluvené místo v autobuse do Korr. Tak konečně jsem se dočkala. Budu cestovat tím africkým přeplněným autobusem s nákladem na střeše vysokým snad stejně, jako je samotný autobus. Plná očekávání a nadšení jsem se nemohla dočkat třetí hodiny. Na místo jsme dorazili radši s předstihem, skoro 20 minut před plánovaným odjezdem. No a co se dělo dál, to jsem si po cestě zaznamenávala do mobilu, abych vám mohla zprostředkovat to dobrodrůžo tak, jak jsem ho prožívala tehdy :-)

15:00 (čas odjezdu): V autobuse jsme 4 a všechen náklad vedle autobusu stále zůstává na zemi.

15:30: Autobus se začal pomalu naplňovat a náklad přesouvat na jeho střechu.

15:38: Mám spolusedící. Přisedá si ke mně mlaďounká maminka s nemocným miminkem. Její manžel, starý pán s pasteveckou holí, se rozčiluje, že dostala místo vedle mzungu (běloch) a ne vedle něj. Maminka se tajně usmívá. Je oblečená v tradičním obleku kmene Rendile, má překrásné korálkové šperky. S jejím příchodem se v rozpáleném autobuse začíná rozléhat silný zápach dlouho nemytého, upoceného těla.

15:50: Maminka mi nabízí sušenku. Hluboce poctěná ji však odmítám. Miminko má hlad, pláče, až se zalkává, špatně se mu dýchá přes hustou, zelenou rýmu. Maminka kojí.

16:15: Autobus je zaplněn, náklad naložen. Řidič si všiml nějaké poruchy mezi předními koly a začal opravovat autobus.

16:52: Vyjíždíme :-) Hurá :-)

16:53: Moment. Zastavujeme o 5O metrů od místa vyjetí. Dojeli jsme k místnímu svářeči, který pokračuje v opravě autobusu.

17:00: Podruhé vyjíždíme.

17:01: Znova zastavujeme. Zapomněli jsme naložit tři pasažéry.

17:03: Opět zastavujeme, tentokrát natankovat. Po pár minutách se vydáváme na cestu, snad už doopravdy.

17:22: Panečku! Vidím prvního velblouda mezi krávami :-) To je hustý.

17:39: Wou, nová dřevěno-kožená architektura a dětská hra - závody v kutálení kanystrů s vodou.

17:43: Velbloud číslo 2.

18:08: Velbloud číslo 84. Tráva zmizela. Stromy zmizely. Asfaltová cesta zmizela. Oblečení na lidech začíná mizet též.

18:15: 4 antilopy a jedna kostra mrtvé krávy.

18:21: Keře zmizely. Velbloudi zmizeli. Vysazujeme 2 pasažéry - uprostřed pouště.

18:34: Miminko počtvrté pláče, má počtvrté hlad. Já už taky.

18: 4O: Teplota v autobuse začíná výrazně stoupat, po zádech mi teče pramínek potu, voda v láhvi mi dochází. Maminka vedle mě rozpoznala, že miminku je vážně horko v zimní čepici, kterou má na zpocené hlavičce, a vysvobozuje ho z ní.

18:57: Miminko vedle mě zmizelo, cítím jen jeho horkou hlavičku vedle mé ruky a slyším jeho těžký dech. Ostatní spolucestující zmizeli též. Je tma.

19:03: Přestávka na toaletu. Vystupují pouze muži, v okolí nejsou žádné keře. Přála bych si být na okamžik mužem.

19:15: Vyšel měsíc, můžu rozpoznat krajinu v okolí - písek.

19:26: Právě jsme překonali 2 betonové mosty, ano, v poušti. Řidič požvýkal už víc jak polovinu čajových lístků v zakázaném plastovém sáčku, aby neusnul.

19:40: Míjíme třetí most. Objíždíme ho zprava.

19:52: Míjíme kaktus.

20:04: Maminka vedle mě vytahuje mobil. Ano, mobil.

20:15: Přijeli jsme do Korr. Čekám, než vyloží náklad, poté mě zavezou rovnou do misie. Nějaký chlapec na mě mává.

20:18: Chlapec zmizel. Ze tmy se ozývají dětské hlásky: Mzungu, how are you? (Běloško, jak se máš?). Nikoho ale nevidím.

20:48: Přijíždím do misie. U brány mě čekají dvě dobrovolnice a tamní kněz. Je tu parádně horko. Myslím, že to bude super :-)

A taky že bylo :-)

Ocitla jsem se v ráji. Africkém ráji. Žádné odpadky a pach z tlejících zbytků, žádná špína. Žádné troubící matatu, před kterými musíte uskakovat. Žádný smog. Žádné dopravní zácpy. Žádný hluk. Žádné pokřikování a žebrání, žádné sexistické narážky mužů, žádné nepřátelské pohledy, nebo výhružky, žádní zloději. Žádní falešní přátelé a skuteční nepřátelé. Žádné "prokletí" bílé kůže. "Bože, to už jsem umřela a ocitla se přímo v nebi?" "Ne, Jane, to je ta krása panenské Afriky, o které jsi snila, když jsi byla malá a o kterou jsi se ve zdevastovaném Nairobi a jeho okolí tak bála, že už neexistuje. Právě tady budeš usínat každý večer pod nebem plným hvězd a při otevřeném okně za zvuku afrických bubnů a podmanivých zpěvů. Právě tady budeš každé ráno vstávat a vystupovat na blízký kopec, abys viděla východ afrického slunce, těšila se ze zvuků probouzejících se maňat (maličké vesničky), cinkotu zvonků stád, dětského smíchu. Právě tady se budeš procházet pouští, sama, ale zcela bezpečně, beze strachu. Právě tady budou za tebou vybíhat z maňát malé, nevinné, důvěřivé a špatnými zkušenostmi nepoznamenané, nahé děti, budou tě beze strachu zdravit, smát se na tebe, hladit ti vlasy, mluvit na tebe cizími jazyky, ale i přes to si budete srdci tak blízko. Právě tady tě budou lidé srdečně zdravit, zvát tě do svých dřevěno-kožených chýší, dávat ti pít čaj, aniž by po tobě chtěli peníze, nebo věcné dary. Právě tady budou mít k tobě respekt a úctu i muži, aniž by za tebou viděli milenku, manželku, nebo finanční zajištění. Právě tady nalezneš skutečné přijetí i přes to, že máš bílou pleť. Právě tady poznáš, jaké to je být součástí salesiánské komunity, budeš s nimi jíst u jednoho stolu, modlit se s nimi téže modlitby, smát se s nimi i sdílet jejich starosti. Právě tady budeš součástí salesiánské rodiny. Právě tady mi budeš tak blízko. Právě tady nalezneš pokoj pro svou rozbouřenou a bolavou duši. Právě tato poušť bude pro tebe skutečnou oázou." Doteď mě mrazí, jak překrásný předvánoční dar jsem dostala.

V Korr jsem strávila týden. Byly to překrásné dny, kdy jsem se mohla vnitřně zastavit, ačkoli jsem se denně procházela několik hodin pouští. Zklidnit se, ačkoli se všude ozýval dětský smích a zvonce stád, zpěv pouštních ptáčků i vanutí horkého větru. Odpočinout si, ačkoli jsem vstávala při rozednění, abych mohla vidět to kouzlo afrického rozbřesku a pozorovat nové a nové cestičky a stopy v písku po nočních procházkách zvířat, hmyzu..., a usínala pozdě večer za zvuku neuvěřitelně krásných a podmanivých zpěvů kmene Rendile. Nacházet každé ráno pod mou předpokojovou rohožkou nová a nová zvířátka, jako štíra, jedovatého pavouka..., aniž bych musela někam chodit a složitě je hledat pod kameny (moje zoologická část duše jásala a zdejší dobrovolnice se mnou, protože takové exempláře za celou dobu jejich působení ještě neviděly a já je potkala hned během jednoho týdne :-) ). Opět se přiblížit Bohu, ačkoli jsem netrávila tolik ze svého volného času v kostele, nebo kapli. Vnitřně načerpat, ačkoli okolo byla jen vyprahlá polopoušť, písek, kameny. Hrát si s dětmi beze strachu z jakéhokoli špatného nařčení, ačkoli jsme se neznali, nemluvili stejnými jazyky a děti na sobě často neměly ani oblečení. Mohla jsem pozorovat, jak místní mladí lidé v salesiánském středisku krásně pracují s dětmi a připravují pro ně program, aniž by je bili hadicemi, klacky... a přitom dokázali ve čtveřici bez sebemenších problémů ukočírovat více jak sto malých dětí. Mohla jsem pozorovat ryzí dětskou radost, beze strachu, bez obav, bez známek násilí a zraněných srdíček... Připadala jsem si jako ve snu. V tak překrásném a kontrastním snu oproti tomu, co jsem prožívala v bolavé Langatě. Jak jsem byla za tak krásný sen vděčná. Ještě větší radost jsem měla ale z toho, že to všechno vlastně není sen, ale každodenní realita. Stejně skutečná, jako násilná realita v Nairobi, stres a přepracování v naší zemi... Neuvěřitelně mě těší, že na naší planetě jsou místa, jako toto. A jsou skutečná.

Na konci týdne jsem dostala informaci, že pan ředitel potřebuje, abych se vrátila zpět do Nairobi a pokračovala na novém programu pro středisko. Jak těžce se mi odjíždělo z místa, kde jsem se poprvé v Africe cítila skutečně přijatá, jako doma. Z místa, kde mě měli lidé rádi, kde vládne pokoj a mír. Ale jak se říká, je čas na odpočinek a čas na práci, a tak jsem si sbalila ta svoje tři trička, která se mi tu horkem a neustálým přepíráním pořádně roztáhla do velikosti těhotenské módy :-), rozloučila se s tamní salesiánskou rodinou, naposledy si nabrala vlažný písek do sandál, nadechla se teplého nočního polopouštního vzduchu a vydala se zpět.