První oloupení i setkání s králem Odede

Moji milí čtenáři, dnes bych vám velmi ráda povyprávěla o jiné tváři dobrovolnické služby, o které se zas tak moc nemluví. Přesto je pro mě něčím podstatným, co mě provázelo celou dobu. Obrovským zdrojem inspirace, radosti i obdivu k vytrvalosti. Dnes vám budu vyprávět o přírodě 😊

V jednom z prvních článků jsem psala o našich exkurzích s chlapci, kdy jsme hledali broučky v kravincích, na hřišti... Do různé míry intenzity to byla naše oblíbená aktivita po celou dobu mé dobrovolnické služby 😊 Jednou mi kluci donesli krásného, lesklého nosorožíka, jindy mě učili, jak mám krmit sarančata stéblem trávy. Panečku, vůbec by mě nenapadlo, jak rychle jsou schopná kousat. "Jane, vezmi to saranče takhle z boku. Nesmí ti ale šlapat na prsty, to by ti uteklo. No a teď vezmi tuhle trávu a dej mu ji do pusy. Dívej! Dívej! Už ji žere..." Vždycky, když někde objevili nějakého broučka, hned za mnou přiběhli a s radostí mě za ním vedli. Byli to takoví malí průzkumníci. A tak se stalo, že za mnou jednou s povykem přiběhli: "Jane, Jane, pojď, honem. Je tam Král. Král Odede." Rychlým krokem jsme došli do koutu hřiště. A pak jsem před ním stanula ohromená jeho jedinečností. Ve vší kráse se přede mnou vyjímal na kmenu stromu. Vyzdobený krásným límcem zeleno hnědé barvy. Klidný, vznešený, rozvážný král, který měl vládu pevně ve svých rukou. Král všech sarančat. Někdo by mohl říct, že to bylo tlusté, vypasené saranče, které bylo veliké, jako 5 normálních sarančat, a na zakrslých křídlech mělo zelené bradavice, jako ropucha, ale pro nás to byl král. Vládce, kterého nebylo snadné najít. Výsost, která nám dopřála tu milost a vystavila se nám na pár okamžiků na obdiv. Hrdina, který vládne celému vojsku dravých sarančat, jež dokážou spást za jediný den ohromné množství zeleně a změnit zahradu na pustou pláň. Odvážný, chrabrý vůdce, o němž Afrikou kolují báje (nebo alespoň pohádky), které se zrcadlily v jiskřících očích přítomných chlapců.

Člověk by tomu možná ani nevěřil, co všechno se dá v Nairobi najít. Já měla štěstí, že jsme s dětmi bydleli v bohatší části, kde byla spousta stromů, zeleně... a tedy i přírody. Když období horka a sucha vystřídalo období dešťů, celá země se s jeho poslední kapkou zazelenala, rozkvetla, provoněla. Obrovské kaktusy, mohutné aloe, vysoké jako já, i keře vánočních hvězd rozkvetly, stejně tak jako stromy, tak i traviny se zbarvily řadou pestrých barev. Jako by lusknutím prstu bylo naráz všude plno hmyzu, kudlanek, much, broučků, strašilek, sarančat, pavouků, giga švábů, ale i pestrých, malých i obrovských motýlů, větších než moje dlaň. S úžasem jsem pozorovala všechny ty odstíny barev lesknoucí se na slunci. Druhy, které znám z entomologických sbírek, nebo knížek, přede mnou létaly svobodně, a tak bezstarostně. Jak mě takový pohled těšil. 😊 Škoda, že u nás v Česku všechno tak chemicky "ošetřujeme" a likvidujeme stráně, traviny kolem polních cest, sečeme anglické trávníčky... až jsme zničili i ty nejhouževnatější bělásky a pak se sami divíme, kam se poděla ta motýlí krása z našeho dětství. Když přišly mé první africké deště, byla jsem v naprostém úžasu. Ze země se vydraly miliony termitů s dlouhými, průsvitnými křídly, kteří se vznášeli nad pláněmi a tančili svůj svatební tanec mezi kapkami deště. Byla to překrásná podívaná. Po nějaké době začal rej utichat, termiti začali shazovat křídla a opět se vracet do půdy, aby pokračovali v zachování rodu. Ne všichni měli ale to štěstí. Řadu z nich smetl déšť, jiní houfně podléhali vábení světel, které je natolik zmátlo, že pod nimi člověk našel další den jen hromadu mrtvých těl. S nárůstem hmyzu si člověk mohl všimnout i zvýšeného počtu hmyzožravců. Vyprahlá nádrž na vodu, kterou jsme ve středisku měli, se proměnila na hluboký rybník plný žab, pulců, komárů... Na jeho hladině se postupně objevila pětičlenná rodinka krásných husic nilských. Jak vody opět ubývalo, začali přilétat i jiní ptáci, nejčastěji ibisi. Jejich volání mě vždycky pobavilo, protože přes jejich dlouhý zobák zní, jako by byli nachlazení a zpívali s "plným nosem". Nicméně jestli si myslíte, že ibis posvátný je opravdu tak mírumilovný a neškodný, jak se tváří, tak jste na omylu. Mé iluze o tomto opeřenci se rozplynuly v okamžiku, kdy jsem viděla, jak nemilosrdně likviduje a ubíjí žáby, aby je mohl celé polámané a k smrti ubité nasoukat do sebe. Náš rybníček se stal na několik týdnů domovem i dalších brodivých ptáků, navštívili nás několikrát rozmanité druhy volavek, nesit africký, po okolí se procházela tříčlenná rodinka jeřábů královských, jejichž korunku obdivovali i kluci. Moc ráda jsem pozorovala změny, které s sebou roční období v podobě období teplého sucha a období chladných dešťů obnášela.

Ptačí říše je v Nairobi vskutku bohatá. Najdete tam rozmanité druhy vesele štěbetajících snovačů a jejich krásná, kulovitá hnízda, krásně zbarvené, drobounké strdimilovité ptáčky připomínající kolibříky, kteří byli na mé zahrádce snad po celou dobu kvetení Aloe a šalvěje. Setkáte se zde i s papoušky, kteří vypadají jako korely, ale jsou celí hnědí. A když necháte v období sucha na zahradě i nádobu s vodou, aby se měli ptáčci kde napít a okoupat, přiletí řada dalších návštěvníků. A jak už to v přírodě a v potravním řetězci chodí, přiletí i jejich predátoři. Často jsem měla na zahradě i dravce. Ale kdo by čekal nějaké krvelačné zápletky, byl by na omylu. Jejich zájem byl poněkud jiný a já ho objevila úplně náhodně. V předchozích článcích jsem se zmiňovala o Felixovi, mém rezavém, tuláckém kocourkovi, kterému jsem na rok poskytla domov a on mě nejbližšího keňského přítele. Kvůli němu a díky madagaskarskému řádovému bratru Patrickovi, co do Langaty zpočátku docházel, jsem se naučila chodit nakupovat hovězí vnitřnosti přímo na pravé africké jatky. Tam totiž člověk mohl usmlouvat super cenu mezi padesátkou řezníků v bílých, zkrvavených pláštích postávajících u pověšených vnitřností, z nichž tekla krvavá voda, nebo nasekaných kravích těl, hlav, nohou... a mít u toho ještě kulturní zážitek (ze začátku šok 😊 ). Sem tam se stalo, že massaiská kráva měla tučná střeva a můj Felix sádlo jednoduše nežral. Nechával ho u misek, na schodech. A tak mi jednou do kuchyně málem vletěl dravec, který si právě onen tuk za letu vyzvedával. Díky tomuto setkání se nám s Felixem zrodil v hlavě plán 😊 Teda nevím, jak Felixovi, ale mě ano a on neprotestoval 😊 Začali jsme spolu krmit dravce. Nevěřili byste, jaká to byla sranda. Sedli jsme si na schodek a když se náhodou objevil nějaký dravec na okolních eukalyptech, vyhodila jsem kus sádla do vzduch. A když byl šikovný, v mžiku ho zachytil v letu a odnesl si ho. Když se nezdařilo na první pokus, tak jsem akci "chyť si sádlo" zopakovala. No pro ty více plaché, kteří se k nám neodvážili, jsme nechávali sádlo na záhonku, kde si ho pak vyzvedávali. Naše pověst se mezi nimi brzy rozkřikla, a tak se naše krmné hejno rozšířilo i o vychytralé vrány. Hold i takto může vypadat dobrovolnická služba 😊

Se zástupci ptačí říše jsem měla ale ještě jeden moc pěkný zážitek. Na první noc v Langatě nezapomenu. Přišel mě přivítat jeden z mých nejoblíbenějších ptačích keňanů, kterého jsem si tak trochu zamilovala. Dlouhou dobu jsem ho nemohla najít a vlastně ani s pevnou jistotou dodnes nevím, jestli mu ten hlas, který mi vždycky zpíval nad oknem v sedm, v jedenáct večer a ve dvě v noci, patří. Ale podle všech detektivních kroků, které jsem kvůli němu podstoupila, hádám, že ano. Když mě poprvé oslovil, zamrazilo mě. Byla tma a já ho neviděla. Jeho silný hlas se rozléhal po celém okolí a zněl jako skřek dinosaura, který vás jde sežrat. Přilétal na naše vysoké eukalyptové stromy každý den, ve stejnou dobu. Celý rok. Až jsem si jeho zpěv oblíbila 😊 Když jsem ho ve dne spatřila, srdce mi plesalo. Ano, to je on. Mého srdce ptačí šampion. Vznešeně, rozvážně se procházel, vyhříval se na sluníčku, lovil žáby v rybníčku... A to rozpětí křídel... Když jsem měla volno a on byl zrovna poblíž, ráda jsem ho pozorovala. Pak jsem se s ním začala setkávat i v samotném centru Nairobi. Kroužil vysoko, s přehledem kontroloval všechny tržiště, smetiště, jatka, rybárny. Na jedné z hlavních tříd měl na akáciích hnízdništní kolonii, pod kterou nebylo radno procházet. Byly jich tam desítky. Ač je tak obrovský, obdivovala jsem, jak jemně dokáže krmit svá ochmýřená mláďata, jak tichounce si s nimi povídá, jak líbezně jim dokáže zpívat. Kdyby to bylo bezpečné, dokázala bych tam stát hodiny a koukat se do korun. Hodně mi připomínal naše street děti. Dokázal přežít na smetištích, byl náramně ušmudlaný, ale vytrvalý a odolný. Lidé s ním opovrhovali, ačkoli je velice důležitým. Byl vždycky poblíž, kde bylo jídlo. Je prostě jedinečný a má své kouzlo. Jestli vám bude někdo říkat, že na Marabu není nic pěkného, nevěřte mu. Nenechte se oklamat vzhledem, ani jídelníčkem. Tento velikán stojí za osobní poznání 😊

Abyste si nemysleli, že v Nairobi žijí jen ptáci a hmyz, mám pro vás ještě jednu skupinku, kterou bych vám ráda představila. Hadi jsou v Keni náramně pověstní zabijáci. Po pravdě i v našem středisku byli lidé, kterým umřeli příbuzní na kousnutí hada. Kluci o nich mluvili se strachem, ale zároveň loveckou vášní a ochranitelským pudem. Hadi to a hadi ono, ale já celého půl roku žádného živého neviděla (ten z prvního týdne, co je vyfocený ve fotogalerii, byl mrtvý 😊 ). "Jane, nechoď po trávě, může tam být had. Jane, dívej se večer pod postel, co kdyby tam byl had. Jane, po tmě si vždycky vem baterku, abys nešlápla na hada. Jane, kdybys potkala černého hada, nebo zeleného na stromě, tak utíkej, nebo tě zabije" No a Jane pořád žádného ne a ne potkat. Pak si jednou kluci hráli na našich pláních a s dětskou zvídavostí odkrývali kameny. "Jane, Snake! (Jane, had!)" Vykřikl malý chlapec. Když jsem doběhla, viděla jsem už jen černý ocas. No asi na tom něco bude pravdy. Nebudeme riskovat "Henry, tohle není dobrá hra. Víš, že ti může ublížit, pojď pryč.". Moje Keňská spolubydlící měla z hadů fakt silnou fóbii a když jsem začala obdělávat zahrádku, přišla za mnou celá zděšená a varovala mě, že tam mohou být hadi. Tehdy jsem pod mým oknem našla v trávě hadí kůži. No pro zachování jejího duševního zdraví jsem jí to tehdy neřekla. Nemělo cenu ji děsit, když na zahradu nechodila. S příchodem období dešťů se však situace změnila a já začala hady potkávat celkem často. Sem tam přede mnou nějaký proběhl přes cestu, ale pořád to byla bezpečná vzdálenost. Až jsem jednou šla na tržiště po vyšlapané pěšince. Sluníčko svítilo a já si vykračovala v kožených, páskových afrických sandálcích. Jeden krok jsem zavrávorala vedle pěšinky a tu se mi pod nohou a okolo celého chodidla začala mrskat tráva. Uskočila jsem a překvapeně jsem zjistila, že jsem právě šlápla na metrového, jasně zeleného hada, který se vyhříval omotaný kolem stébel, a tak dokonale splýval s prostředím, že ho nebylo možné spatřit. No vyděšení jsme byli asi oba stejně, a tak se v mžiku odplazil do vysoké trávy opodál. Krátko nato mi volala kamarádka Anička, která dobrovolničila v Korr o úmrtí jednoho salesiánského animátora, kterého u nich uštknul had. Byl to moc milý, šikovný, mladý klučina, který uměl perfektně pracovat s dětmi. Tehdy jsem si vzpomněla na mou poslední návštěvu v Korr, kdy se mi jeden tamní had podplazil pod dlouhou sukní zrovna v okamžiku, kdy jsem scházela ze schodku, pod kterým odpočíval. A člověku tak nějak začne docházet, jak může být život vrtkavý a jak může stačit jen malý okamžik, aby skončil. Bez rozloučení se s rodinou, přáteli... A pak přišlo pár posledních dní mé dobrovolnické služby. Chytla jsem po návštěvě slumu nějakou infekci dýchacích cest. A protože jsem měla po květnové celkové infekci organismu ještě dost slabou imunitu, chtěla jsem si utrhnout aloe ze zahrádky a udělat si z ní džus. No sotva, co jsem se k ní přiblížila, setkala jsem s jedním z nejznámějších zabijáků tváří v tvář. Mezi jednotlivými rostlinkami aloového "keře" se vyhřívala mamba zelená. Byla dlouhá něco víc než půl metru. Setkaly jsme se jen na chvíli, ale věděla jsem, co musí přijít. Nemohla jsem ji nechat u nás na zahradě, metr ode dveří, a riskovat, že někoho z nás zabije. Vždyť jediné uštknutí by pro člověka mohlo znamenat smrt. V těch okamžicích musíte odložit stranou všechnu vaši lásku k přírodě a říct jasné ne. Lidský život je víc než ten hadí. A tak sekáček na trávu našel nové využití. Někdy jsou chvíle, kdy si jasně a zřetelně uvědomíte, že vás má někdo vážně rád a drží nad vámi ochranou ruku. Někdo tomu říká osud, jiný karma, já jako křesťanka v tom mám jasno 😊 A díky Bohu za tyhle okamžiky. Je krásné být milovaný a chráněný.

Doma všichni ví, jak moc mám ráda ještěrky. Nikdy jsem ale žádnou neměla. Teda jen do té doby, než jsem přijela do Keni. Tam se mnou sdíleli domov i vlastní pokoj gekoni rozmanitých barev a velikostí. Měla jsem je moc ráda. Byli rychlí, obezřetní a krásně běhali po zdech. Sem tam na mě vyskočili ze závěsu, který jsem právě zatahovala... Byli krásným zpestřením večerů a žrali všechen hmyz, co se u mě vyskytl. 😊 Včetně pavouků 😊 Ještě víc však mé srdce uchvátil někdo trochu jiný. Chtěla bych Vás seznámit s jedním krásným, roztomilým, úchvatným, neskutečně šarmantním druhem. Ještě před odjezdem jsem o něm slýchala a náramně jsem se na něj těšila. Měl se prý vyskytovat od prosince do dubna. Jenže když začal leden neměla jsem na kontě ani jedno setkání. Co dělám špatně? Jsem slepá? Kde ho můžu potkat? Vždyť se tak snažím. Několikrát jsem se setkala s názorem, že děti mají pravdivý pohled. Vidí to, co skutečně je. Nemají ještě realitu zastřenou předsudky, lžemi, meziřádkovými hrami, předstíráním, umí jasně pojmenovat dobré a zlé... A tak jsem se jednou našim klukům svěřila s mým problémem. "Kluci, nemůžu najít ani jednoho chameleona. Mohli byste mi prosím pomoci?". A od té doby nastal zvrat. "Jane, podívej, tam jeden leze" a ukazovaly na elektrický drát, na němž se vyjímal krasavec ve velikosti natažené dlaně. "Jane, vidíš tyhle stromy, ty mají chameleoni rádi. Vidíš, tady je také jeden." Od té chvíle jsem nacházela desítky chameleonů. V Kuwindě, po cestě, venku na procházce... Mé srdce plesalo 😊 Tak konečně je můžu rovněž vidět. Cítit, jak se jejich teňounký ocásek omotává okolo mého prstu, podávat mu ruku, když se natahuje, sledovat jeho pohyby, oči, i to, jak rychle umí měnit barvu... Fakt jsou mistři převleku. A tak se mi stalo, že jsem dostala "chameleoní polibek". Teda já úplně ne, ale jak to s ním bylo, to se podívejte do fotogalerie 😊 Je krásné dívat se na svět dětskýma očima. Naráz objevíte tolik krás, které vám byly před tím skryté. Nebojte se to někdy vyzkoušet 😊

Na závěr bych vám chtěla ještě povědět příběh o tom, jak jsem byla v Keni poprvé okradená. Stalo se to zhruba měsíc po mém příjezdu. V průvodcích čtete, kde máte schovávat doklady, na co si dát pozor..., ale o tomto okradení, které se stalo mně, jsem se nedočetla. Na oknech mého pokoje byly pevné, silné mříže, za ním zahrada s vysokou zdí. Mám velmi ráda čerstvý vzduch, a tak jsem si bez sebemenších obav nechávala otevřené okno přes celý den. Až jednou kluci o přestávce začali běhat k našemu dobrovolnickému domku a volat: "Monkey, Monkey!" ("Opice, opice!"). Radostí jsem si málem povyskočila. Tak už konečně uvidím ty opičáky. V mysli se mi promítaly vzpomínky ze zoologických zahrad na roztomilé malé opičky... Ale realita byla jiná. Po střeše našeho dobrovolnického domu běhala tlupa kočkodanů. Honili se, hašteřili se, bili se. Jenže o co? Zaměřila jsem svůj pohled na jejich drobné dlaně. Panečku, kde vzali banán. A pomeranče? Vždyť tady u nás žádné nerostou... A v tom mi to došlo. Rozběhla jsem se domů a v pokoji našla jen nepořádek, shozený talíř, vysypaný koš a zeď s opičími otisky. Pachatel odhalen. Jenže i když po nich kluci házeli kameny, aby je odehnali, ovoce zmizelo nenávratně. A tak jsem si poučená začala zavírat okno. Jenže opice jsou mazanější, než si tady v česku dokážeme představit. Když někde něco získají, vrátí se znova. A ještě ve větším počtu. Pár dní minulo, v okolí po opicích ani památka. Nastaly prázdniny a já se plně vrhla na zahradničení. Když jsem si budovala skalku u zdi, kde nejvíc pražilo sluníčko, a sázela tam kaktusy, z ničeho nic se za mnou ozvalo silné zachrčení a zavrčení. S drobným úlekem jsem zvedla oči od hlíny, u které jsem čapěla, a otočila se. Ale potom... To nebyl úlek, ani šok. To byl zběsilý útěk do bezpečí. Asi metr ode mne stál mohutný kočkodaní samec v bojové pozici a prskal na mě. Když jsem za sebou zamkla dveře, srdce mi bilo tak, že jsem myslela, že mi asi z hrudě vyskočí. Vykoukla jsem z okna a viděla ho odcházet od dveří a kráčet si k místu, kde jsem před okamžikem sázela. Prošel se po jembe (motice) a posadil se na kámen. Netrvalo dlouho a všimla jsem si, že všude okolo jsou další kočkodani, malí i velcí, celá jeho tlupa, která čítala okolo třiceti členů celého věkového spektra. Co to je? Má nová noční, teda denní můra. Mě asi klepne. Zahrada je moje největší odreagování od problémů ve středisku a tu mi převezmou opice? No to mě podrž. Když po hodině odešli, s velkým střehem jsem dodělala rozpracovanou část skalky a začala přemýšlet, co s tím. Podobných setkání jsem podstoupila ještě několik. Naučila jsem se ale poznávat jejich hlasy, zvuky, když kráčeli po střeše, vnímat to ticho, kdy před jejich příchodem umlkli a odletěli ptáci. A tak jsem stíhala utéct ještě před tím, než za mnou stihli skočit ze střechy. Někdy to bylo těsné, že jsem se potkali u dveří současně, já dole, oni na rýně nade mnou. Když za mnou přišel Felix, stíhala jsem po cestě při útěku přibalit i jeho, neb mi byl vždycky poblíž. Postupně jsem ale zjistila, že na Felixe neútočí, jen se všichni vzájemně sledují, a tak jsem mohla zůstávat v klidu, když mě brzy ráno vzbudil jejich dusot na střeše a skákání na mé zavřené okno. A tak jsem se učila žít společně s opicemi. Jenže jak se začala blížit úroda, rozkvetly mi květiny..., kočkodani se rozhodli pro sklizeň. Někdy mi zahradu jen tak devastovali, někdy se u toho i nakrmili. Jenže to jsme si už nedomluvili. Během chvilky dokázali všechno polámat, vytrhat mrkev i červenou řepu, otrhat špenát, vyloupat hrášky, otrhat a rozházet nezralá rajčata, posbírat všechny okurky, spořádat fazolky, vytrhat nové sazenice, posbírat jahody... A člověk aby začal všechno od znova. Po nějaké době přijela na léčbu do Langaty Zuzka, která tou dobou pracovala v Jižním Súdánu. Když viděla mé opičí trápení, znalecky uznala, že se mě fakt vůbec nebojí, což je špatné. Hodně špatné. A tak začala výměna rolí. Už nebudu oběť, ale budu aktivní ochránce mé zahrady. Jestli chtějí žít v míru, musí dodržovat pravidla. A tak jsem se do toho pustila. Místní lidé mi říkali, že proti nim není žádná ochrana. Pak mi radili věci toho typu, abych se za ty opice modlila, aby měli víc potravy v lesích a nemuseli chodit ke mně (to jsem si říkala, jestli jsem se zbláznila já, nebo oni. Až pak mi došla hloubka této myšlenky a zoufalství divoké přírody přežít na území, které jim patřilo a lidé jim ho sebrali.) no a na závěr mi poradili, abych jim uvařila ugali (kaši) a zamíchala do ní jed. Ony že tu kaši milují a pak všechny umřou. Vážně mě při této radě zamrazilo. Nechtěla jsem jim ublížit, natož je nechat umřít v tak strašných bolestech. A tak jsem se rozhodla, že se s nimi domluvím. Verbálně to moc nepobrali, tak jsem zvolila taktiku kluků (ovšem v daleko jemnější podobě) a začala po nich házet malé kamínky. Abych to upřesnila - házela jsem jen po dospělých a do druhé poloviny těla, abych jim náhodou neublížila. Jenže ony se ty potvůrky začaly schovávat za kmeny stromů. Vždycky jen vykoukly, takže nebylo možné je trefit. Druhá reakce na kamínky byla ta, že si vylezly tak vysoko, abych je netrefila, a z vrchu se mi smály. Tak jsem si vyrobila prak a učila se střílet z praku. Kamínková metoda moc nezabrala, všeho všudy jsem se nakonec trefila jen 4x a z toho si toho jedna baculatá opice ani nevšimla. No posun byl v tom, že mě už aspoň nehonily a nekřičely po mně. A tak bylo mé odhodlání naučit opice respektovat moji zahradu a mě posilněno. Všimla jsem si, že kočkodani nemají moc rádi vodu. A tak, když byl nějaký plenitel mých záhonků v akci, proklouzla jsem k hadici s cílem postříkat ho vodou. Fyzikům asi dojde, že rychlost mého pohybu, následný tlak v hadici určující rychlost vody a její délka vyžadují ve výsledku daleko více času, než pozornost opice a její únik. A tak zůstali všichni opičáci suší. No nevadí, pokus to byl. To, že nevyšel, neva. Pepř nebo cibule nasypaná kolem plodin taky nezabrala. Kdybyste to nevěděli, kočkodani žerou i cibuli 😊 Pomalu mi začaly docházet všechny mé nápady. Ochranná konstrukce by byla moc drahá, bo tou dobou zabíraly mé záhonky už polovinu prostoru dobrovolnické zahrady. A tak mě znova inspirovaly děti. Kluci mi říkali, že se mě opice bát nebudou, protože jsem žena. A doposud to skutečně vypadalo, že to tak je. A tak jsem se rozhodla, že je zmatu. No přiznávám, že to byl trochu šílený nápad a kdyby mě někdo viděl v akci, asi by mě rovnou nechal odvézt do blázince. Ale světe div se, zabral. Lidský pach nezměním, a vlastně i chci, aby věděli, že jsem to pořád já, ale vzhled změnit můžu. A tak jsem si vzala deku. Tu jsem přes sebe přehodila tak, aby mi nebylo vidět do obličeje. Do ruky jsem vzala mop s dlouhými třásněmi a v okamžiku, kdy byla zahrada opět obklopená opicemi posedávajícími na střeše, zídkách a první z nich seskočila dolů, vyběhla jsem ve své zbroji na zahradu, máchala mopem a dekou na ramenech a vydávala zvuky, jako když si dítě hraje na řidiče autíčka. 😊 😊 😊 Kočkodani z toho měli takový šok, že začali zmateně pobíhat po střeše, zídkách, okolních stromech, až celá tlupa během pěti minut utekla. To byla na jejich zvyky neskutečně rychlá evakuace. A od té doby byl klid. Neuvěřitelný klid. Kočkodani konečně pochopili, že mají vstup na zahradu zapovězený. Když šli okolo, nechala jsem je, posedávali na střeše, na zídkách, v bezpečí před kameny, které na ně házeli instinktivně kluci, ale už si netroufali slézt dolů. A já konečně nemusela opouštět zahradu, když přicházeli. A tak se z nás stali bezkontaktní přátelé a já si začala jejich návštěvy konečně užívat. Postupně jsem se naučila poznávat některé členy tlupy, s radostí jsem pozorovala nové přírůstky, péči maminek, i jejich ochranu dětí, které si vždycky v mžiku odchytly a přivinuly na svou hruď, vyhodnotili-li nějaké riziko. Okouzlovaly mě jejich ladné pohyby a dlouhé skoky. Natolik jsem si je oblíbila, že jsem si je nakreslila i na zeď v pokoji, když jsem v rámci psychohygieny malovala. A jak jsem se o ty drobky bála, když se dva měsíce na zahradě ani jednou neukázali. Hold, kdo by to byl řekl, že se z nás stanou takoví kamarádi. Člověk nikdy neví, co mu život připraví. Je krásné, když se ze zdánlivých nepřátel stanou přátelé, kteří se navzájem respektují.

Na závěr tohoto článku bych se s vámi chtěla rozloučit myšlenkou, že příroda je nekonečně krásná. Okouzlující. Drsná, ale přitom tak zranitelná. Všímejme si jí. Buďme vůči ní citliví a vnímaví. Nic tím neztratíme, naopak neskutečně mnoho získáme. Vždyť jsme její součástí.