Solomon před problémy neutíká

"Víš Jane, tohle si už moc nepamatuju. Byl jsem tehdy ještě hodně malý. Žili jsme na vesnici, když se to pak stalo. Můj tatínek zemřel a zanedlouho nato zemřela i maminka. Bratři otce se o nás měli postarat, tak, jak je to v našem kmenu zvykem, ale nikdo nás nechtěl. Všichni se nás zřekli. Proč, to nevím. Neměli jsme co jíst, kde být, nebyl nikdo, kdo by se nás ujal. Starší sourozenci tedy rozhodli, že musíme naši vesnici opustit a zkusit najít štěstí v Nairobi." A tak začala ulice psát příběh malého chlapce s královským jménem, Solomon.

Bylo jich tehdy sedm. Solomon byl čtvrtým dítětem v rodině. Ze začátku se drželi všichni sourozenci spolu. Postupně objevovali krutá pravidla ulice, bojovali se strachem, nedůvěrou, nepřátelstvím, hladem, zimou, bolestí ze ztráty rodičů i odmítnutím od příbuzných, až se jim podařilo včlenit se do jiné skupiny street dětí a mladých. Skupina tehdy čítala přibližně 24 osob od malých dětí až po mladé teenagery, kteří se stali rodiči. Všichni společně žili na břehu zapáchající řeky plné odpadků a zvláštně zbarvené vody, pod otevřeným nebem V tu dobu se nejstarší bratr od sourozenců oddělil a stal se součástí jiné pouliční skupiny.

"Jane, život ve skupině měl své výhody i nevýhody. Poskytoval nám alespoň trochu bezpečí, které bychom jinak neměli. Na začátku jsme si museli projít šikanou, abychom poznali hierarchii, pravidla. Každá taková skupina má svého vůdce a je velice dobře organizovaná. Já jsem s mladšími bratry a dětmi musel chodit žebrat. Když jsme měli příležitost, tak jsme kradli, abychom měli co k jídlu a mohli přežít. Sestry a ostatní děvčata musely pracovat jako prostitutky. Starší kluci měli rovněž své aktivity, které museli vykonávat. Naše skupina byla ale celkem fajn. My jsme nic neničili, nevykrádali auta, nerozbíjeli výlohy a nevykrádali obchody. Co jsme za den "vydělali", to jsme večer sdíleli společně. Ve skupinách se celkově všechno sdílí, jinak by nás vyloučili. Kolikrát člověk musí sdílet i své vlastní tělo."

Pro malého Solomona se postupně jeho street skupina stávala jeho rodinou, i když bolestnou, které mohl alespoň trochu důvěřovat. "Víš, život na ulici na člověka vyvíjí nepředstavitelný tlak a stres. A tak, aby si od toho všeho mohl člověk aspoň trochu odpočinout a na chvíli žít v jiném světě, beze strachu, začali jsme všichni, tak jako ostatní děti, čichat lepidlo. Pak už to neřešíš. Postupně se to stane i pro tebe normálním." A tak malý Solomon našel cestu, jak nevnímat hlad, ponížení, bolest nejen tu fyzickou, ale i tu pramenící hluboko uvnitř jeho srdce. Jak nevnímat déšť, spát i žít v jediném oblečení, které je špinavé, zapáchající i skrz na skrz promoklé.

Jednoho dne jeho starší sestra potkala ženu, která jí nabídla příležitostnou práci uklízečky. Protože byla šikovná, postupně si k sobě obě našly cestu a děvče se ženě svěřilo o svém dosavadním životě na ulici i svých šesti sourozencích. Paní, pohnutá bolavým životem sirotků, hledala cesty, jak dětem pomoci. Sama se o ně starat nemohla, ale společně s děvčetem kontaktovaly salesiánské sestry, které měly dětský domov pro dívčí sirotky. Ty se ujaly jak oné sestry, tak i nejmladšího děvčátka. Solomona a mladšího bratra odvezly do Bosco Boys, Langata, salesiánského rehabilitačního centra, kde se začala jejich nová životní dráha. Zbylí tři sourozenci se tehdy rozhodli zůstat na ulici, kde již měli řadu "přátel" mezi jinými street mladými. Jakoby přijali street život za svůj.

Jak Salomon sám praví, období strávené v Bosco Boys bylo jeho dosavadní nejpěknější životní etapou. Konečně se cítil být milován, veden moudrými salesiánskými kněžími, kteří ho provázeli v jeho bolestech, moci zažít, co je to rodina. "Dostal jsem tady ty správné životní hodnoty. To, že tě tady lidé berou, takového, jaký jsi. Neodsuzují Tě kvůli tvé minulosti." Netrvalo dlouho a Solomon začal rozvíjet svůj hudební talent a dosahovat školních úspěchů, až se stal druhým nejlepším žákem na základní škole v Bosco Boys Kuwinda. Po ukončení základního vzdělání následovala střední škola. "Tohle období nebylo zrovna snadné. Byl jsem na škole jediný, kdo měl za sebou život na ulici. Moji spolužáci se mi smáli, učitelé mě odsuzovali už předem. Musel jsem si hájit své vlastní já, svou důstojnost a hodnotu. Byl jsem tehdy ubytovaný na internátu, ale v Bosco boys Kuwinda jsem trávil alespoň prázdniny." I na střední škole Solomon exceloval, a tak mu salesiáni nabídli roční dobrovolnickou službu ve středisku s tím, že mu následně uhradí studium na universitě. Solomon neváhal a s nadšením se vrhl do učení svěřených předmětů i přípravy volnočasových aktivit pro kluky, kteří byli na počátku své cesty z ulice, tak, jako před lety on sám. "Byl to nesmírně důležitý rok. Tak nějak se mi otevřely oči. Před tím jsem bral život více méně jako hru. Užíval jsem ji ho, hlavně na střední, kdy jsem mohl večer chodit na diskotéky, koncerty…Ale když jsem se pak vrátil do Bosco Boys a začal pracovat s těmi dětmi, naráz mi došlo, že musím svůj život začít brát vážně. Žiju ho jen jednou, tak ho nemůžu promarnit." Po Roce dobrovolnické služby Solomon nastoupil na vysokou školu zaměřenou na podnikání a finance. Protože i tam se mu dařilo, získal hned po jejím ukončení práci v oboru. Postupně se z asistenta vypracoval na finančního poradce a nyní má dobře placené zaměstnání v přístavním městě Mombasa na východním pobřeží Keni. Svou vděčnost salesiánům ale nikdy nezapomněl. Když je v Nairobi a má možnost, navštěvuje středisko Bosco Boys, aby povzbuzoval současné děti v jejich cestě za lepším životem.

Když se Solomon podívá zpět na celý svůj dosavadní život, ví dvě věci velice jistě. "Nejvíc mi pomohlo to, že nás měli salesiáni i pracovníci v Bosco Boys opravdu rádi a měli s námi trpělivost. Byl tu salesiánský preventivní systém, který perfektně fungoval, takže nás nikdo nebil, ale pomáhali nám porozumět, proč jsou dané věci špatné. Byla to a stále je moje rodina… A právě oni mě naučili jednu nesmírně důležitou věc. Před problémy nesmíš nikdy utíkat. Tak je nevyřešíš. Problémům se musíš postavit čelem."