Šťastné konce, nebo nové začátky?

"Ahoj Jane, já jsem Kagoiyo. Jsem rád, že jsi se tu v tom zmatku neztratila." Přede mnou stojí štíhlý, usměvavý africký mladík s jiskrou v oku a pevným stiskem v dlani. Elegantní oblečení, čisté boty, spokojený výraz. Před chvílí se vrátil z práce. Pracuje jako automechanik a současně je i dobrovolníkem Bosco Boys, který se věnuje právě street dětem. Ne vždy tomu tak ale bylo. Veselým krokem se dostáváme přes centrum Nairobi až do jeho domova, slumu, v němž žije. Není milionářem, aby si mohl dovolit bydlet v důstojnějších podmínkách. Přesto má čistý, upravený domov. Usedáme na pohovku, dostávám jeden z místních nejoblíbenějších nápojů - sodu, a zaposlouchávám se do příběhu člověka, který si prošel výše zmíněným peklem.

Kagoiyo se narodil jako dítě bezdomovkyně. Jeho maminka měla ještě další 3 děti. Starší bratr žil v té době již svůj život, mladší sourozenci se narodily o několik let později. Tatínka Kagoiyo nezná. Nikdy ho neviděl, neslyšel o něm. Vzpomínky z dětství vyplňuje život přímo na ulici. Žebrání, hledání stravy na smetištích. Opakované zadržení policií pro žebrání, bití, vyslýchání, věznění v záchytných stanicích, soudy, strach, opuštěnost, samota, nedůvěra, zima, hlad. Maminka se o Kagoiya prakticky nestarala. Nepoznal, co je to být milovaným dítětem. Neměl hračky, bezpečí domova, vlastní postýlku, pravidelné jídlo, čistou vodu k pití. Neslýchal pohádky na dobrou noc, jen hluk nočního velkoměsta. Všichni jeho kamarádi žili na ulici, jako on. Když povyrostl a nastal čas pro nástup do školy, maminka neměla finance na nákup školních potřeb, uniformy, školné... a tak zůstával dál dítětem ulici. Pak však nastal zlomový okamžik, kdy Kagoiyo dostal šanci začít nový život. Na ulici se potkal se salesiánským knězem, který se mu nezapomenutelně vryl do srdce svojí láskou, přijetím, dodáváním naděje, povzbuzováním, neodsouzením i spravedlností. Ten mu po nějaké době nabídl možnost nastoupit do salesiánského střediska pro street děti, chodit do školy. Kagoiyo se příliš dlouho nerozmýšlel, ačkoli se jednalo o závažné rozhodnutí, které s sebou neslo ztrátu dosavadních kamarádů, respektování přísného řádu, pravidel, vzdání se svobody, kterou na ulici měl, nové, doposud neznámé změny, ale i čelení špatnému chování jiných chlapců, kteří se do střediska dostali zároveň s ním. Kagoiyo byl však za tuto možnost velmi vděčný. Snažil se studovat, zbavit se svých neřestí a rozvíjet své talenty, především ten hudební. Po ukončení základní školy pokračoval ve studiu na salesiánském odborném učilišti a stal se z něj automechanik. Před tím, než však nastoupil do práce, rozhodl se svůj vděk salesiánům a své salesiánské rodině, kterou v Bosco Boys našel, oplatit a stal se salesiánským dobrovolníkem. Procestoval řadu salesiánských středisek, kde pracoval za ubytování a stravu, až se rozhodl vrátit zpět do Nairobi a věnovat se dětem přicházejícím z ulice do rehabilitačního střediska Bosco Boys Langata, tak, jako před řadou let on sám. Věděl, čím si kluci prochází, co v sobě nesou, co jim může pomoci stát se dobrými lidmi. Znal jejich talenty, které se snažil s ostatními pracovníky rozvíjet. Především se však snažil dávat dětem lásku, kterou tak zoufale postrádaly. Po třech letech středisko nahradil dobrovolnickou prací přímo na ulicích, kde se street dětem věnuje dodnes. Ačkoli Kagoiyo žije současností, protože ta je tím, co může ovlivnit, má jeden velký sen. V době působení v Bosco Boys Langata se mu podařilo složit dětskou hudební skupinu, která se natolik proslavila, že získala pozvání do několika rádií, vydala CD a vyhrála řadu pěveckých soutěží. Co však bylo nejdůležitější, pomáhala street dětem získat zpět jejich ukradenou důstojnost, nové přátele a ukázat společnosti, že tyhle děti nejsou ztracenou generací, naopak, že i ony jsou budoucností keňského národa. Po jeho odchodu ze střediska však skupina zanikla. Přáním Kagoiya je její obnovení a já věřím, že ta usilovná touha, která pramení v jeho srdci a proniká každou částí jeho těla, se stane skutečností.

Během mé dobrovolnické služby jsem se setkala s řadou bývalých street dětí (dětských bezdomovců), kteří prošli salesiánskými středisky a díky této pomoci jsou z nich dnes úspěšní vysokoškolští studenti, zaměstnanci v nejrůznějších oborech včetně právníků, soudců, učitelů, sociálních pracovníků, národních umělců, řemeslníků, automechaniků aj. Při pohledu na tyto úspěšné mladé muže, často už tatínky, by mě nikdy nenapadlo, že na počátku jejich cesty za lepším životem byli těmi dětmi ulice, které v Nairobi tak často potkávám. Každý z nich je jedinečnou osobností a každý z nich si prošel jiným příběhem. Všechny však spojují bolesti a násilí plné začátky života bez lásky, náročná cesta plná vnitřních i vnějších bojů, pilné studium, odříkání, zapírání sama sebe. Řada z těchto mladých mužů se v dnešní době věnuje, stejně tak, jako Kagoiyo, street dětem, připravují pro ně různé programy, jsou dobrovolníky, předávají jim své zkušenosti, dovednosti, vedou další střediska pro street děti. Jedním z nich je i druhý mladý muž, kterého bych Vám chtěla dnes představit. Jmenuje se Benson a je mu 26 let. Své vyprávění o jeho životě začal nejranější a současně rovněž jedinou vzpomínkou na svůj domov: "Ve své mysli mám jeden obraz. Byl jsem ještě malý chlapec. Vybavuju si maminku, její tvář, křestní jméno a náš pokoj. Nic víc." Tatínka, ani případné sourozence Benson nikdy nepoznal. Když mu nebylo ještě ani šest roků, maminka jej vzala na první a zároveň poslední výlet v životě: "Pamatuju si, že jsme jeli autobusem. Dlouho. Velmi dlouho. Pak jsme vystoupili a šli jsme nějakou hliněnou cestou, vedle které ležel spadlý strom. Na ten mě maminka posadila a řekla mi, ať tu počkám, že jde koupit něco k jídlu a za chvilku se vrátí. Čekal jsem. Čekal jsem sám a dlouho, ale ona se nevracela. Pak se začalo stmívat. Bál jsem se. Moc jsme si přál, aby už konečně přišla. Ale pořád nic. Opodál byl nějaký velký dům. Když už byla skoro tma, přišel nějaký pán z tohoto domu a vzal mě s sebou." Onen velký dům, který je v Bensonových vzpomínkách, byl dětským domovem, v němž Benson strávil několik následujících let. "Ze začátku mi bylo moc smutno. Stýskalo se mi po mamince. Pořád jsem čekal, že se pro mě vrátí, ale ona se pro mě nikdy nevrátila. Moc mě to od ní mrzelo. Když jsem pak viděl, že ostatní děti jsou tu šťastné, že si hrají, jsou kamarádi, rozhodl jsem se, že s tím teskněním musím přestat." Do dětského domova docházela řada lidí, kteří si děti postupně adoptovali, nebo je vzali do svých středisek, protože se jednalo o domov pouze pro malé děti, který nezajišťoval povinou školní docházku. Jedním z těchto pravidelných návštěvníků byl i salesiánský kněz, s nímž se Benson velice spřátelil. "Byl to skvělý kněz. Měl nás velice rád. Hrál si s námi, občas nám donesl nějaké sladkosti, vždycky si na nás udělal čas, vyslechl si nás. Dokonce jsme se spolu s ním i pracovníky z dětského domova snažili najít moji maminku, ale nikdy se nám to nepovedlo." V době, kdy měl Benson nastoupit do školy, musel dětský domov opustit a tak se jej spolu s dalšími chlapci ujal právě onen salesiánský kněz, který jim poskytl ubytování v právě začínajícím centru. "Nebylo to vždycky snadné. Bosco Boys byly teprve v začátcích, neměli dárce, ani zahradu... takže se občas stalo, že jsme neměli co jíst. To jsme pak s ostatníma klukama chodili žebrat do města. Ale někteří z nás v tom městě pak už zůstali. Já jsem se ale vždycky vrátil." Po krušném roce se nové salesiánské středisko začalo usazovat, získávat podporu z okolí a postupně vytvářet plnohodnotný domov. V tu dobu Benson nastoupil do první třídy na základní škole v Bosco Boys Kuwinda. "Otec nám vždycky říkal, že když budeme mít ve škole dobré známky, když budeme rozvíjet dary, které jsme od Boha dostali, když budeme dodržovat pravidla a budeme blízko Bohu, že budeme mít dobrý život a dobrou práci, nejen až vyrosteme. Říkal, že jsme tu na konkrétní dobu za konkrétním účelem a že tu dobu nesmíme promarnit, protože je to naše životní šance. A tak jsem se snažil, jak nejlíp jsem uměl." Benson byl po téměř celou dobu studia nejlepším žákem ve třídě. Snažil se tvrdě studovat, dodržovat řád, pracovat na formaci své osobnosti. "Hodně jsme studoval a hodně se modlil, aby mi Pán pomohl. Bál jsem se, že kdybych musel z Bosco Boys odejít, skončil bych na ulici, a to jsem nechtěl. Vždycky, když jsem měl dobrý prospěch, dostal jsem od salesiánů velkou pochvalu a maličký dárek, takže jsem se snažil ještě víc. Na konci základní školy mi nabídly podporu při studiu na střední škole. Byl jsem za to nesmírně vděčný. Nechtěl jsem je zklamat, protože byli mou rodinou, která mě milovala a věřila mi." Benson se vydal na střední školu, kterou díky své píli a cílevědomosti úspěšně dokončil. Následně však stál před otázkou, co se svým životem dál. Jeho životní cíle byly jasné. Vysoká škola, dobrá práce, rodina a založení nového dětského domova pro street děti. Jenže k této cestě vedla jedna výrazná překážka - kde vzít finance na zaplacení školného na vysoké škole. "Bál jsme se, že budu muset skončit se studiem a vzdát se svých snů, ale ředitel Bosco Boys mi nabídl, že když budu jeden rok dobrovolníkem ve středisku, že mi skrze sponzory, které budou pro mě hledat, zaplatí studium na vysoké škole. Byl jsem neuvěřitelně šťastný a nabídku jsme bez váhání přijal. Nakonec jsem ve středisku strávil dva roky jako dobrovolník. Učil jsem děti, pomáhal jim při doučování, vedl jsem kroužky." Po dvou letech jej čekalo přijetí na vysokou školu, kde nyní dokončuje bakalářský stupeň v oboru informatiky a technologie, tzv. obor IT, který mu otevírá dveře do celého světa. Když se Benson ohlídne zpět, s naprostou jistotou ví, že k současné situaci mu pomohla láska a pomoc salesiánů, modlitby a jeho cílevědomá píle. "Tohle jsou věci, které mi změnili život.". Když jsem se loučila s tímto na první pohled mladičkým a útlým mužem, četla jsem v jeho očích obrovský vděk, pokoru a současně i vnitřní sílu jít dál. Hluboce se před ním uvnitř skláním a tyto živoucí obrazy zázraků lásky a pomocné ruky, které se tu tak často dějí, si s sebou ponesu snad do konce mého života. Kéž jsou nadějí i pro vás a všechny naše Bosco chlapce, kteří jsou na počátku, nebo již v různých fázích své tvrdé cesty za lepším životem.